Číhali tam tvorové, které se stali děsivou vzpomínkou a noční můrou z mého dětství. Když jsem po mnoha letech přijela, našli si mě zas…
Jako dítě školou povinné jsem jezdívala z rodné vísky na hodiny houslí do nedalekého městečka.
Liduška se nacházela na náměstí v blízkosti zámku. Pominu-li skutečnost, že jsem housle nenáviděla, tak se moje cesty na hodiny občas zdramatizovaly. V zámeckém parku měli totiž pávy, kteří byli chloubou města. Pro nás, děti, to byla strašlivá noční můra.
Nevím, jak je tomu v jiných parcích, v tom našem byli pávi zlí a agresivní. Na dospělé si netroufli, ale na děti měli spadeno.
Nebylo výjimkou, že mě hnali napříč náměstím do prudkého kopce, a jakmile jsem se zastavila, štípli mě bolestivě do nohy nebo do zadnice. Jednou mi vypadly housle na dlažbu a já se pro ně shýbla. Na zádech mi okamžitě přistál jeden paví exemplář a já běžela i s ním.
Co jsem čekala?
Koncem základní školy jsme se odstěhovali, a já se v tomto kraji dlouho neukázala. Až jednou přišla chvíle, kdy jsem zatoužila svým vnoučkům ukázat kraj, v němž jsem vyrůstala. I můj syn a snacha přijali tento nápad s nadšením, a tak jsme vyrazili na výlet.
Na pávy jsem ani nevzpomněla. S velkým dojetím jsem procházela místa, která jsem znala už jako ze sna, a byla jsem konsternovaná, jak moc se všechno změnilo. Náměstí, radnice a zámek byly opravené.
Liduška na svém místě nebyla a kdysi malé městečko se rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů.
Když jsme usedali na nádvoří zámku do cukrárny, musela jsem konstatovat, že nic není tak, jako kdysi. Jen jsem ale tuto větu vyslovila, osud mi okamžitě dokázal, že něco se tu – navzdory čtyřiceti letům – nezměnilo.
Nebrali si servítky
Jediným přístupem na nádvoří, a tedy také jediným možným únikem, napochodovala letka. Vpředu se nesl kápo, po obou stranách, ale o paví krok dále, vykračovali dva nejvyšší. A pak za nimi ti zbylí. Jejich cíl byl jasný. Zamířili k cukrárně.
Dvě maminky s dětmi, které už měly nejspíš zkušenosti, okamžitě vyskočily. Děti se vrhly na své laskominky a běžely s nimi dovnitř. Pochopila jsem okamžitě drama celé situace, a taky nečekala. Vzpomněla jsem si.
Postarší němečtí manželé bohužel takové štěstí neměli. Než se ti dva turisté nadáli, snědli ptáci všechno, co měli na stole, a dožadovali se nášup. Protože ho nedostali, tak nepohrdli knoflíky. To už ale vrazil na nádvoří přivolaný správce s koštětem. To na ně platilo.
Bylo to výchovou?
Pávové měli z muže respekt a prostor zámku opustili. Vyprávěla jsem správci své zkušenosti z mládí a ptala se, zda jsou všichni tito ptáci takto nebezpeční. Nebylo tomu tak.
Jinde jsou to docela mírná, příjemná a společenská zvířata, agresivní jedinci bývají prý výjimkou. Na tomto zámku tomu tak ale rozhodně není a nikdy nebylo. Tady se nejspíš po celé generace mladí učí rabovat od starých.
Vzpomněla jsem si na svou kočku, která také pilně učila svá koťata nejen čistotě a pravidlům, která v mé domácnosti vládla, ale také všem lumpárnám a trikům, které na mě praktikovala.
Iva (56), Klášterec.
