Synek se narodil předčasně a jako blesk. Pupeční šňůru měl obtočenou dvakrát kolem krku. Kdybych neposlechla babičku, syn by tu nebyl.
V naší rodině se traduje, že mrtví ve snu varují. Po příbuzenstvu koluje hned několik zajímavých příběhů, kdy se tato babská pověra, jak by někteří řekli, ověřila. Našim drahým zřejmě ani po smrti není jedno, jak žijeme a co se s námi děje.
Odkud nás sledují a jak se jim daří se s námi kontaktovat, nevíme, podstatné ale je, že to funguje. Přicházejí vždy, když je to zapotřebí, ovšem jakmile nastane čas Dušičkový, tato jejich schopnost mnohanásobně zesílí…
Je to rodinná tradice
Můj otec míval věštecké sny hodně. Před těžkým pracovním úrazem se mu zdálo, že jej chová jeho mrtvá matka, moje babička, a zpívá mu. A opravdu jen zázrakem unikl smrti. Jen co se z úrazu vzpamatoval, zdál se mu další sen.
Řídil nákladní auto, jehož náklad měl kamsi dopravit. Auto se ale cestou porouchalo. Opravil jej, a šel zkontrolovat náklad, jestli je v pořádku. Když odhrnul plachtu, zjistil, že veze rakve. V tu chvíli z jedné vyskočila mrtvola a začala ho škrtit.
Otec se vytrhl a utíkal pryč. Doběhl až k řece, skočil do vody a plaval na druhý břeh. Když doplaval, mrtvola tam už na něj čekala. Plaval tedy zase zpět. Ale ona už tam zase byla a smála se mu.
Otec plaval z jedné strany řeky na druhou, až to mrtvolu omrzelo a křikla na něj. „Však já tě stejně dostanu!“ A naštvaně odešla. Několik týdnů na to otec zahynul při autonehodě.
Nastalo ticho před bouří
Po této tragické události, která se odehrála v mém dětství, si dávám na sny velký pozor. Uplynulo mnoho let od otcovy smrti a já čekala své druhé dítě. Těhotenství probíhalo bez komplikací, dalo se dokonce říci, že se vyvíjelo ideálně.
Do termínu porodu scházely necelé tři týdny, a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl nastat problém. Až přišla noc ze 2. na 3. listopadu – tedy Dušičky… Kráčela jsem ve snu neznámou horskou vesnicí do pořádného kopce. I ve snu jsem cítila, jaký to je výšlap.
U brány hřbitova jsem se zastavila. Uprostřed hrobů se vysoko k nebesům tyčilo mramorové schodiště. Bílé schody se ztrácely mezi mraky a zdály se být bez konce. Přitahovaly mě však jako magnet. Jako by mě někdo pobízel, abych se po nich vydala. Stoupala jsem vzhůru a byla zvědavá, kam až se dostanu.
Babička na mě mávala
Vylezla jsem po nich nad mraky. Tam mě čekala velká bílá hala s antickými sloupy. Všude posedávali a postávali průsvitní lidé. Občas se některý vznášel prostorem. Tu a tam se na mě někdo usmál a pokýval hlavou na pozdrav.
Jak jsem tam tak stála a ohromeně zírala, kdosi mě chytil za ruku. Otočila jsem se . Byla to babička, která před několika týdny zemřela. Posadily jsme se na schody a začaly si povídat. Dlouho. Bylo to příjemné, ale mělo to jednu velkou chybu.
Když jsem se ze snu probudila, vůbec jsem si nepamatovala, o čem šla řeč. Možná jsem to měla zapomenout. Skutečnost, že jsem ale hovořila s mrtvou babičkou, jsem si dobře uvědomovala. A to mě zneklidnělo. Co mi říkala? Proč z toho nic nevím? Do rána jsem oka nezamhouřila.
Neměla jsem doma stání
Potácela jsem se po bytě v podivném rozpoložení. Běžné věci jsem vykonávala s námahou a myslí byla u svého snu. Tak jsem vešla do dceřiného pokojíčku, abych ji vybrala oblečení a nějakou hračku.
Na stěně visela velká svatební fotka mých rodičů – tedy mého tragicky zesnulého otce. Zastavila jsem se před ní. Ačkoliv byla fotka černobílá, oči mého otce z ní přímo žhnuly. Jako by byly živé. Došla jsem až k obrázku, abych se podívala zblízka.
A tak jsem si teprve všimla, že sklo na fotografii prasklo. Ale jak podivně? Prasklina se vinula jako tenký provázek přes krk tatínka. Zavolala jsem manžela a zeptala se, jestli mu fotka spadla na zem a jestli někdy viděl tak podivně prasknout sklo.
S překvapením zíral na obrázek a vrtěl hlavou. „Okamžitě mě odvez do porodnice!“ rozhodla jsem.
Považovali mě za cvoka
Z porodnice mě chtěli vyhodit. Tři týdny před termínem, žádné problémy vyšetření neprokazovalo. Já se ale z nemocnice nehnula. A řekla jsem jim to na rovinu. Lékařka s úšklebkem konstatovala, že jsem hysterka. Mně ale bylo jedno, co si o mně myslí.
Byla jsem spokojená, že jsem v blízkosti lékařů a hlavně přístrojů, kdyby se něco stalo. A pomoc, jak se brzy ukázalo, jsem potřebovala.
Syn se narodil rychlostí blesku.
Bez jediného varování, bez jediného stahu a bolestí, které by předcházely. Lékařka i sestra měly problém ke mně doběhnout. Dítě v podstatě chytali v letu. Syn měl dvakrát obtočenou pupeční šňůru kolem krku.
Kdybych tehdy neuposlechla varování mých drahých zesnulých, neměl můj syn, protože by se to stalo doma, žádnou šanci přežít – a pokud ano, s velkými následky. Na obhajobu lékařky musím říct, že se mi omluvila a konstatovala, že mám neuvěřitelnou intuici.
Za život syna však nevděčím svému šestému smyslu, ale tomu, že jsem uměla naslouchat varování těch, kdo mě milovali. Každé synovy narozeniny – slaví je 3. listopadu – na tuto událost vzpomínáme. A zapalujeme babičce speciální děkovnou svíčku.
Šárka (51), Plzeň.
