Můj malý syn mi začal náhle povídat pohádky, které jsem znala ze svého dětství. Tvrdil, že je zná od babičky, která za nim chodí, když spinká.

Můj šestiletý syn na mě vykulil oči zpod peřiny a řekl: „Mami, nečti mi pohádky z knížky, ale vyprávěj je jen tak, jak to dělala babička u tebe!“ Svojí poznámkou mě překvapil. Až dosud mu nevadilo, že jsem mu pohádky četla z nějaké knihy.

„Jenomže já nemám takovou fantazii, jakou měla tvoje babička,“ odpověděla jsem synovi a myšlenkami zalétla do vzdálené minulosti. Moje maminka byla známá svou fantazií.

Napsala pro mě a mého bratra i několik pohádkových knížeček a uměla vyprávět nádherné příběhy. Jenže zemřela těsně před tím, než se můj syn Jiřík narodil. Tolik mě mrzelo, že neměl šanci ji poznat.

Já budu vyprávět

O babiččino úžasné vyprávění byl ochuzen. „A ty si nějaké, co ti vyprávěla babička, když jsi byla malá, nepamatuješ?“ vyzvídal Jiřík a já jen pokrčila rameny. Od této chvíle jsem při každé volné chvilce vymýšlela pohádkové příběhy. Jenomže syn nebyl spokojený.

Neměla jsem prostě talent. Manžel se předem vypravěčského kurzu vzdal. Přicházel domů až pozdě k večeru a většinou usnul ještě dříve než náš syn. „Víš co, mamko, tak si to obrátíme, ode dneška ti budu pohádky vyprávět já!“ zaznělo ze synových úst.

Nadšeně jsem souhlasila. Uvelebila jsem se v houpacím křesle a nastražila uši. Jiří se dal do vyprávění. Usmívala jsem se, jak se snažil, aby se mi pohádka líbila. Po chvilce jsem se ale usmívat přestala.

Odkud to zná?

Hlavou mi projela myšlenka, že tuhle originální pohádku přece znám! Vždyť mi ji vyprávěla moje matka! Pocházela z pohádkové knížečky, kterou pro mě kdysi napsala, a která se ztratila před mnoha lety.

Postupně ta pohádka vymizela i z mé mysli, nyní mi ji můj syn připomněl. Ode mě ji ale znát nemohl! „Kdo ti tu pohádku vyprávěl?“ přerušila jsem ho v půlce vyprávění.

„No přece babička, přišla za mnou ve snu a řekla mi, že mi bude pohádky vyprávět.“ Kroutila jsem hlavou. Nešlo mi to do hlavy, říkala jsem si ale, že má můj syn jen bujnou fantazii a že jsem mu asi pohádku kdysi vyprávěla já a nejspíš na to zapomněla.

Ovšem pohádku, kterou vyprávěl následující den, jsem také znala. Vyprávěla mi ji také maminka, matně jsem si vybavovala její den. Jak je možné, že ji zná můj syn, když já jsem si na ty hezké pohádky od ní nedokázala vzpomenout?

Jiřík opět říkal, že mu ji vyprávěla babička, když spinkal. Tak to šlo každý den, než mě napadlo jednou v noci tajně nahlédnout do jeho dětského pokojíčku.

U postele

Jakmile jsem pootevřela dveře, spatřila jsem ji. Na okraji Jiříkovy postele seděl průhledný přízrak. Moje maminka! Celá jsem se rozklepala. Ta mlžná bytost se otočila ke mně s prstem na ústech.

Pokynula mi na pozdrav a v tu chvíli se spící Jiří neklidně zavrtěl na posteli. Přízrak zmizel! Nikdy jsem o svém podivném setkání s matkou nikomu neřekla. Ani svému synovi, který už možná dávno zapomněl na to, kdo mu v noci vyprávěl pohádky.

Květa (54), Jindřichův Hradec