Přísloví říká: dvakrát měř, jednou řež. Platí to i v mezilidských vztazích.

Náš zásah do osudů druhých lidí může být veden dobrými úmysly, ale nakonec se ukáže, že jsme způsobili křivdu. Přesně to se mi stalo v mládí a celá léta jsem se tím potom trápila.

Byla opravdu zamilovaná!

Přátelství mezi ženami bývá křehké a naplno se prokáže, když je podrobeno nějakým zkouškám. Já a moje kamarádka Eva jsme si přísahaly věrnost už v dětském věku a opravdu jsme to dodržovaly.

Vždy jsme si pomáhaly, nikdy ani jednu z nás nenapadlo na tu druhou žárlit nebo se kvůli něčemu hádat. Respektovaly jsme navzájem své názory, i když byly třeba odlišné. Bylo to zkrátka ideální přátelství, skoro jako z knížek.

Radily jsme se samozřejmě později i ohledně našich vztahů s opačným pohlavím. Eva si začala s kluky dříve než já, byla průbojnější. Chápala jsem, že když má přítele, má na mě méně času, ostatně já jsem pak také měla vztah.

Na Evě jsem viděla, že je do svého Romana opravdu strašně moc zamilovaná. Po pár týdnech už mluvila o svatbě. Představila mi ho, protože věděla, že bych jí ho nikdy nepřebrala. Působil celkem sympaticky, i když se mi na něm něco nezdálo. Nepřemýšlela jsem o tom, hlavně když Eva byla šťastná.

Zjistila jsem strašnou věc!

Asi dva týdny poté, co jsem Romana poznala osobně, spatřila jsem ho v doprovodu jiné dívky. Nechtěla jsem nejprve uvěřit, že by to byl on. Choval se k ní velmi důvěrně. Tajně jsem dvojici pozorovala a bylo mi smutno hlavně kvůli Evě.

Přemýšlela jsem, jestli jí to mám říct, ale rozhodla jsem se, že lepší bude hořká pravda než dál žít ve sladké lži. Kdyby to Evě prozradil někdo jiný, nejspíš by mu nevěřila. Naše pouto ale bylo tak silné, že neměla pochybnosti.

Vyžádala si ale konfrontaci, což pro mě nebylo příjemné. Roman samozřejmě všechno popřel, ale já si trvala na svém. Vadilo mi, že se nechce přiznat. Dopadlo to tak, že se s ním Eva rozešla. Roman se krátce nato odstěhoval do Prahy za prací.

Nepřál si, aby po něm Eva ještě někdy pátrala. Měsíc poté jsem znovu Romana v našem městě spatřila a opět s tou dívkou. Tentokrát jsem k němu šla a do očí mu vyčetla, jaký je lhář a podvodník.

Jakmile promluvil a nechápavě se na mě podíval, zjistila jsem strašnou věc. Nebyl to Roman, byl to mladík, který mu byl tak na devadesát procent podobný. Měl jinou barvu očí a jiný hlas. Vykoktala jsem omluvu a málem jsem se zhroutila. Říct Evě pravdu jsem ale nikdy nedokázala.

Pomohl mi internet

S tíživým tajemstvím na duši jsem žila dál běžný život, vdala jsem se, měla děti. S Evou jsme se dál přátelily, i když jsem se v její přítomnosti už nikdy necítila v pohodě. Pokoušela jsem se současně pátrat po Romanovi, ale neměla jsem úspěch.

Bylo mi jasné, že už má dávno svůj život, ale cítila jsem povinnost se mu omluvit za tu křivdu, která vedla k nechtěnému konci krásné lásky. Jedinou útěchou mi možná trochu bylo, že si Eva našla jiného muže, se kterým měla opravdu pěkný a hluboký vztah.

Nebyla jsem si ale jistá, jestli ho miluje tolik jako tenkrát Romana. Uplynulo více než čtvrt století, když zapracovala náhoda. Díky internetu jsem se dozvěděla Romanovo současné působiště. Zkusila jsem mu napsat na uvedený kontakt. Neodpověděl.

Rozjela jsem se proto za ním do Prahy, odhodlaná ho za každou cenu najít. Počkala jsem na něho před firmou, ve které pracoval. Málem jsem ho za ty roky nepoznala, opravdu se změnil.

Vypadalo to, že se mi chce vyhnout, ale když jsem si mu stoupla do cesty a začala rázně se svojí omluvou, vyslechl mě. Chtěla jsem vědět, jestli mi může odpustit. Řekl, že ne, protože jeho život od té doby za moc nestál.

Požádal mě, ať ho víc nekontaktuji, což jsem splnila. Musím bohužel ale konstatovat, že se mi moc neulevilo.

Jindra B. (50), Klatovy