Ani jeden z nás neudělal ten správný krok ve správnou chvíli.

Na střední škole se mi líbil jeden spolužák. Jmenoval se Michal. Moje nejlepší kamarádka mi ale říkala, že se k sobě vůbec nehodíme. Myslela jsem si, že má pravdu. Michal byl uzavřený snílek, já byla společenská holka, která vymetala večírky.

Setkání po dlouhé době

Čtyřicet let uteklo jako voda. Pro mě to byla voda dost bouřlivá, prošla jsem si třemi neúspěšnými manželstvími. S každým ze svých životních partnerů jsem měla jedno dítě. Nakonec jsem zůstala sama. Naštěstí se mi alespoň děti povedlo vychovat dobře.

Na třídní srazy jsem moc nechodila, ono se jich ani příliš nekonalo. Nebyli jsme tenkrát zrovna soudržná třída. Během těch roků od maturity jsem byla vlastně jen na dvou. Michal ani na jednou z těchto srazů nebyl.

Až na čtyřicáté výročí od maturity se nás sešlo opravdu hodně. Teprve tehdy jsem znovu Michala spatřila. Působil sympaticky a spokojeně. Během večera jsme se dali do řeči, ale moc času jsme na sebe neměli. Michal mě proto pozval na kávu, až se mi to bude hodit. Souhlasila jsem.

Napsal tehdy i básničky!

Týden nato jsme se setkali v jedné kavárně. Povídali jsme si přátelsky a otevřeně, vzpomínali na školní léta a bilancovali své životy. Já jsem se neměla zase tak čím chlubit. Michal byl ženatý, měl dvě děti a dobrou práci.

Jakmile se dozvěděl, čím jsem si v osobním životě prošla, zatvářil se smutně. Pak mi přiznal, že do mě byl na střední škole šíleně zamilovaný. Nikdy ale nenašel odvahu, aby mi to řekl. Ukázal mi dokonce básničky, které o mně tenkrát psal.

Dojalo mě to – víc, než bych bývala čekala. Měla jsem slzy v očích. Trochu jsme pak popustili uzdu fantazii, jaký by mohl být náš společný život, kdyby mě tehdy oslovil a já jeho lásku přijala. To ale zůstane navždycky už jen takovým „kdyby“.

Mohla jsem mít šťastnější život, ale v mládí zkrátka člověk nepozná, co je pro něho dobré a co ne!

Petra K. (60), Ostrava