Své blízké miluji, některé city ale zůstaly bez odpovědi.

Rodina patří asi v životě každého člověka k těm nejposvátnějším hodnotám. I když její členové a vztahy mezi nimi bývají různí, rodina, domov a láska by měly patřit vždy k sobě.

Já pocházím z velké rodiny, měla jsem čtyři sourozence. Manžel má dva bratry. Vždycky jsme proto chtěli hodně dětí, neuměli jsme si představit, že bychom vychovávali jedináčka.

Doma musí být veselo, ne ticho. Osud si však s námi trochu pohrál a dnes se i přes všechny touhy a snahy vracíme po práci do prázdného tichého bytu.

Našel si ho náš vlastní syn

Po svatbě jsem si moc přálaa otěhotnět. Když se nám to rok nedařilo, zašli jsme za lékařem, neplodnost však u obou vyloučil. A tak jsme se snažili dál. Přešly další čtyři roky, než jsem porodila syna Jakuba.

Bylo mi třicet, dávno předtím jsem si myslela, že ve třiceti už budu mít kolem sebe kupu dětí. Těhotenství s Kubou bylo rizikové, porod neuvěřitelně náročný a lékaři mi nedoporučovali mít další děti. Kuba však rostl a stěžoval si, že si nemá s kým hrát.

I mně bylo jedno dítě málo, tak jsem Erikovi navrhla, abychom si další děťátko adoptovali. Nejprve o tom nechtěl ani slyšet, nakonec však byl sám tím více iniciativním a víceméně všechno zorganizoval.

Zpočátku jsem si myslela, že adoptujeme miminko, ale při první návštěvě dětského domova si Kuba našel kamaráda, o dva roky staršího Vojtu. Chlapec byl velmi spontánní a upřímný, mysleli jsme, že s ním nabere trochu odvahy a sebevědomí i náš plachý Kubík.

Přibližně po roce se Vojta stal oficiálním členem naší rodiny. V té době chodil do čtvrté třídy. Učil se průměrně, ale byl velmi chytrý, jen se mu nechtělo. Přednější mu byl fotbal.

Vděku jsme se nedočkali

Na základní škole s Vojtou větší problémy nebyly, ty nastaly, když jsme ho přesvědčili, aby šel na gymnázium. Propukla u něj puberta, navíc v nabídce předmětů nenašel nic, co by ho bavilo. Přišli noví kamarádi a tak to šlo s Vojtou pořád ode zdi ke zdi.

Nerespektoval nás, začal si dělat, co chtěl. A náš Kuba ještě víc ztichl, jen seděl doma a poslouchal. Nedávno mi řekl, že si v té době vyčítal, že kvůli němu jsme adoptovali právě Vojtu.

Velmi mě mrzí, že se přemáhal, aby byl vzorným synem nejen za sebe, ale i za Vojtu. Když bylo Vojtovi šestnáct, definitivně se utrhl ze řetězu. Domů chodil jen přespávat, vůbec si nás nevážil, občas nám i vynadal. Řekl, že stejně nejsme jeho rodina.

Kdysi na začátku nám Vojta dělal radost, těšila nás ta živost, co se v něm skrývala. Brali jsme ho jako vlastního syna, mezi dětmi jsme nikdy nedělali rozdíly. Místo vděku jsme se však dočkali Vojtova útěku z domova v den jeho osmnáctin.

Policie ho poměrně rychle našla, ale on nechtěl, aby nám o něm podali nějaké zprávy. Trhalo mi to srdce. Nezvládala jsem to a velmi se zhoršil můj zdravotní stav. Dítě, které jsem vychovala, mě odmítlo. Dítě, které jsem milovala….

Zavolal až po letech

V té době mi byl velkou oporou Jakub. Manželovi byla přednější práce. Určitě to i jeho mrzelo, neuměl se s tím vyrovnat a tak se snažil na to zapomenout v zaměstnání.

Ale ať jsme se už cítili jakkoliv, nikdy jsme si neřekli, že bychom adopce litovali. Vojta si  vybral svůj další život. Ozval se nám po několika letech. Zavolal, aby nám oznámil, že žije a má malou dcerku.

Prý ho vše mrzí, ale vídat se s námi nechce. Nevíme, kde bydlí a jak se vnučka jmenuje. Jednou bychom ji však velmi chtěli vidět. Za tu péči a léta s Vojtou bych ji chtěla alespoň obejmout…

Radka Z. (55), Praha