Byla to nešťastná shoda náhod, která mi na chvíli zastřela smysly a odvedla pozornost. Těch prokletých deset minut si budeme s manželem navždy vyčítat.

Naše vnučka Maruška byla vytoužené dítě. Dlouho jsme na ni čekali, protože dcera měla problémy s otěhotnětněním.

Od dětství ji trápily různé zdravotní problémy.  Zpráva, že je v očekávání, byla pro mě nejkrásnější chvílí v životě. Těhotenství bylo rizikové, několik měsíců proležela Jarmilka doma v posteli, a dvakrát byla dokonce v nemocnici na pozorování.

Co by ale pro své dítě, na které se s Tomášem tak moc těšili, neudělala! Během porodu se i vnitřně smířila s tím, že umře bolestí. Hodně jsme se o ní báli. Přes všechna nebezpečí byla ale statečná a všechno nakonec zvládla. Sestřička nám s úsměvem řekla:

„Je to holčička!“ Nerada používám otřepané fráze, ale naše Maruška byla skutečně vymodlené, a navíc nádherné dítě. Dceři se narodila, když jí bylo téměř čtyřicet let!

Protože Jarmilka dlouho nemohla otěhotnět, podstoupila nespočet vyšetření, díky nimž u ní lékaři diagnostikovali různé alergie. Zejména na lepek. A také cukrovku.

Nemocná, ale šťastná!

Doktor jí vysvětloval, co má a nemá jíst, jak bude probíhat léčba, ale ona ho nevnímala. Zajímala jí jediná věc. Zda bude moci mít děti! Chápavě přikývl.

„Ano, ale počítejte s tím, že budete mít rizikové těhotenství. Co všechno to obnáší, vám vysvětlím, až to bude aktuální.“ Za necelé dva roky Jarmilka v ruce konečně držela těhotenský průkaz a nechala se nadšeně objímat budoucím tatínkem. „To je úžasné!

Budeme rodina,“ radoval se Tomáš. Své těhotenství ani porod by určitě k procházce růžovou zahradou nepřirovnala, ale jakmile jí Marušku položili na břicho, rázem byly všechny problémy a bolest pryč.

Když Tomáš Jarmilku přivezl domů, do našeho domku, otevřel vchodové dveře a dojatě zašeptal:

„Tak vás vítám doma, holky moje zlaté!“ Od té chvíle si vychutnávali své štěstí  vrchovatými doušky. A náš společný domov, kde jsme bydleli také já a můj manžel, ještě více zvelebovali.  Splněný sen Na konci května, když byl Marušce rok, se Tomáš Jarmilky a nás zeptal:

„Co byste řekli tomu, kdybych nechal na zahradě postavit bazén? Maruška si bude užívat koupání celé léto!“ Bazén byl dcery velký sen. „To by bylo báječné! Až nastanou vedra, s Maruškou si léto pořádně užijeme.

Ale máme na to?“ chtěla vědět Jarmilka, když ji nadšení přešlo. Tomáš ale jen významně zamrkal. „Mám to promyšlené. Od čeho jsou přece kamarádi? Už jsem s nimi o tom mluvil. Vždyť jsem jim se stavbou také pomáhal.“ Tomáš nikdy nemluvil do větru.

Co řekl, hned udělal. Začátkem července jsme se už všichni koupali v našem velkolepém bazénu. Idylku nám trochu kazila dceřina alergie a snížená imunita. Byla často unavená a prospala by celé dny. Snažila jsem se jí pomáhat, jak jen to šlo.

Dělali jsme si o ni starosti, ale ona to brala jako přirozenou daň ze své velké štěstí. Rok se sešel s rokem a pak ještě s dalším. Bylo opět léto a Maruška oslavila třetí narozeniny.

Jen si odpočiň

Tomáš byl ten den v práci a já řekla Jarmilce, ať si jde odpočinout. Vypadala stále tak bledě a unaveně! S manželem jsme seděli na terase a pozorovali vnučku, která spokojeně spala v houpací síti. „Je krásná, viď?

Nemůžu se na ni vynadívat.“ Můj muž Josef se usmál a stiskl mi ruku. „Uvařím nám kafe,“ napadlo mě, a ani jsem nečekala na odpověď a odešla do kuchyně. Josef vešel vzápětí za mnou. V té chvíli zazvonil telefon. Manžel jej zvedl. Byl to Tomáš.

Volal, jak se nám daří, zda jsme v pořádku a co malá?“ Potvrdila jsem, že obě holky sladce spinkají. Maruška na zahradě v houpačce, a Jarmilka v ložnici. Kývla jsem od telefonu na Josefa.  „Maruška se každou chvíli vzbudí.

Běž raději za ní!“  Malá chvilka V té chvíli se ale rozdrnčel domovní zvonek a současně i Josefův mobil. Ukončila jsem s Tomášem hovor a houkla na manžela:

„Dojdu otevřít, vezmi si telefon a běž za Maruškou!“ Rozběhla jsem se ke vchodovým dveřím. Za dveřmi stála pošťačka. „Dobrý den, máte tu balíček na dobírku. To budou určitě nové šatičky nebo hračky pro Marušku, že ano?“ Přikývla jsem.

Pošťačka mi v rychlosti sdělila nejžhavější drby z naší ulice a okolí a ani ne po pěti minutách jsme se rozloučily. S nelibostí jsem zjistila, že Josef stále telefonuje v předsíni.

Zlověstné ticho

A podle gestikulace bylo jasné, že se s někým hádá. „A jé, to vypadá na pracovní problémy,“ řekla jsem si v duchu a potichu běžela na terasu. Okamžitě jsem si všimla, že houpací síť je prázdná. „Maruško, kdepak jsi?

Jakpak ses vyspinkala?“ Zavolala jsem směrem k plastovému barevnému domečku, který stál v rohu zahrady a byl oblíbenou skrýší vnučky. Maruška se neozvala a mně bylo jasné, že si chce hrát na schovávanou.

„Kdepak by ta malá uličnice mohla být?“ Vydala jsem se k domečku, abych na ní jukla. K mému překvapení tam nebyla. „Maruško, kde jsi? Ozvi se!“ Odpovědí mi bylo hrobové ticho. Bylo tak nepřirozené, že mi až zamrazilo v zádech!

Ptáci přestali zpívat, motýli někam zmizeli a ani ty mouchy kolem nebzučely. Z toho  zlověstného ticha mi naskočila husí kůže.

S děsivým tušením, které jsem si nechtěla připustit, jsem vykročila k bazénu. Trvalo snad věčnost, než mi došlo, že to, co leží na jeho dně, není panenka.  Pepíku, pomoc! „Maruško! Pomóc! Pepíku, rychle!“ Vrhla jsem se do vody jako šílená.

Vmžiku jsem držela vnučku v náručí. Byla jako hadrová loutka. V ten moment vyšel na zahradu manžel. „Pane bože, co se stalo?!“ Josef se mnou třásl a cosi křičel, ale nevnímala jsem ho.

Otočil Marušku vzhůru nohama, aby z ní voda vytekla, a pak se jí snažil rozdýchat. Bylo to marné. „Rychle sanitku! Nedýchá! Ona nedýchá!“ Zatímco manžel utíkal pro mobil, aby zavolal pomoc, já položila Marušku na trávník a pleskala ji po tvářích. „Už jedou!

Budou tu hned!“ Josef mě odstrčil a začal vnučce poskytovat umělé dýchání a masáž srdce. V té chvíli vyběhla z domu Jarmilka. Bylo to strašné! Zhroutila se na zem do klubíčka. Ležela vedle svého dítěte a srdceryvně plakala. Propadala jsem panice.

Z dálky jsem slyšela hlasy: „Pod vodou byla víc jak deset minut. To je marné. Je to marné.“

Zbyla jen prázdnota

Neměla jsem sílu stát. Dcera lezla po čtyřech a křičela: „Žije moje dcera?! Prosím, řekněte, že žije!“ A pak jsem uviděla svého manžela Josefa.

Seděl na zemi, obličej si držel v dlaních a jeho tělo se otřásalo pláčem. Zoufalý pláč nás všech se rozléhal do širokého okolí. Ani nevím, kdo zavolal Tomášovi. Asi soused? Před domem zaskřípěly brzdy jeho auta.

Třebaže se lékaři Marušku celou půlhodinu snažili oživit, jejich úsilí bylo marné. Nebudu popisovat nepopsatelné. Neexistují slova, která by vystihla naši obrovskou bolest, smutek, prázdnotu, beznaděj, ale hlavně výčitky.

Tomáš se uzavřel do sebe a o nic nejevil zájem, Jarmilka byla dva měsíce hospitalizovaná na psychiatrii a i já brala antidepresiva a prášky na spaní. Marně se moje dcera s manželem pokoušeli o další dítě.

Její zdravotní stav se natolik zhoršil, že už to nebylo možné. A tak jsme zůstali sami – jen se svými výčitkami. Ta chvilka nepozornosti se nám všem krutě vymstila.

Ludmila (65), Praha