Někdy se ráno probudím a chvilku nevím, kde jsem, kdo jsem a co se mi přihodilo. Jsou to vlastně jediné okamžiky, kdy nejsem nešťastná. Nikdy jsme nebyli sportovně založená rodina.

Naše dcera Klárka na základní škole zkusila pár sportovních kroužků. Stejně jako mě ji však nejvíc bavily knihy a byla i manuálně velmi zručná a výtvarně nadaná, takže po základní škole šla studovat knihvazačství.

Na škole se seznámila s Lukášem, který restauroval staré tisky a listiny. Byl to hodný kluk, měli jsme ho rádi ode dne, kdy nás s ním seznámila. Když nám řekli, že se budou brát, byli jsme rádi.

Vnuk byl divoch

Mladí se otáčeli, jak to šlo. Našetřili si nějaké peníze a koupili si starý domek. Opravili ho a zřídili si oba doma dílnu. Poměrně rychle si udělali dobré jméno. O jejich práci byl velký zájem, dokonce měli pořadník.

Když Klárka přišla do jiného stavu, čekali jsme, že zmírní tempo. Kdepak. Smála se a říkala, že těhotenství není nemoc a pracovala až do posledních dní před porodem. Možná proto byl malý Lukášek už od miminka takový divoch.

Díky tomu, že jsme bydleli poblíž, mohla začít Klára zakrátko po porodu pracovat. Nedokážu ani říct, jak moc jsme byli rádi, že se můžeme o Lukáška starat. Rozhodně jsme nepatřili mezi ty prarodiče, pro které je hlídání vnoučat přítěží.

I když musím přiznat, že čím starší Lukášek byl, tím to bylo náročnější.Ten kluk byl jako rtuť. A i když ho bavilo i čtení, nejraději se honil za míčem, jezdil na kole nebo na kolečkových bruslích.

Ve všem jsme ho podporovali

Klárka s Lukášem by mu rádi pořídili sourozence, ale nedařilo se jim. Bylo mi mé dcery hrozně líto, dvakrát za sebou potratila. Utěšovala jsem ji, ať je ráda, že mají alespoň jedno zdravé a báječné děcko. Když chodil Lukášek do třetí třídy, učarovaly mu lyže.

A i když nikdo z nás nelyžoval, ani my ani jeho rodiče, rozhodli jsme se, že s ním budeme jezdit na hory. Ukázalo se, že na tenhle druh sportu má skutečně talent. Pro nás to bylo dost překvapivé. Ale Lukáš s Klárou nebyli úplně nadšení.

Sport jako koníček to byla jedna věc. V tom byli ochotní syna podporovat. Ale sport na profesionální úrovni? Báli se, aby nebyl malý přetěžovaný. Ani představa lyžování jako profese se jim moc nelíbila.

Připadala jim příliš nejistá, navíc těch, kteří se chtějí dostat na vrchol je spousta, a uspěje jen pár z nich. Nakonec je ale Lukáš za naší vydatné podpory přesvědčil.

Jezdili jsme s ním na závody

Vzali jsme si jeho sportovní dráhu na starosti. Kupovali jsme mu vybavení, jezdili s ním na tréninky, za sněhem do zahraničí. Kdybychom nespojili všichni síly, nemohl by se Lukáš lyžování věnovat. Takhle se držel stále ve skupině těch nejlepších.

Táta Lukáš s Klárou mu už také fandili, ale „podpůrný tým“ jsme byli my.

Zanedlouho po Lukášových čtrnáctých narozeninách jsme jeli na důležité závody do Rakouska. Cesta byla úmorná, počasí nestálo za nic, a i když jsme se s manželem střídali v řízení, byli jsme oba unavení. Závody dopadly dobře.

Chtěli jsme s vnukem oslavit tu jeho stříbrnou medaili, ale on chtěl být co nejdřív doma, abychom mohli slavit i s jeho rodiči. Manžel se moc dobře necítil, tak jsem řekla, že až k hranicím to odřídím já.

Ze začátku byla cesta celkem pohodová, ale pak začalo sněžit. Jak se šeřilo, byla viditelnost čím dál horší. Manžel a Lukáš spali, říkala jsem si, že na nejbližší pumpě zastavím. A pak přišel náraz.

Nikdo mi nechtěl říct, co se stalo

Když jsem se probrala, ležela jsem na nemocničním lůžku. Nohu jsem měla v sádře, kolem sebe spoustu přístrojů. Ptala jsem se, co je s vnukem a manželem. Ale dostávala jsem jen vyhýbavé odpovědi. Pak mi lékař řekl, že při nehodě utrpěli vážná zranění.

O pár dnů později, když už jsem na tom byla líp, mi řekli, že Lukáš nehodu nepřežil. Začala jsem šílet. Snažili se mě uklidnit, říkali, že to nebyla moje vina, že tirák, co jel před námi dostal smyk. Neměla jsem, o koho se opřít.

Manžel na tom byl hůř než já a Klára s Lukášem nebrali telefon. Než jsme se dostali domů, měl náš milovaný vnouček pohřeb. Pukalo mi z toho srdce. Dcera ani zeť se neozvali.

Snažila jsem se je kontaktovat, ale vyhýbali se mi. Bylo to strašné, ale nemohla jsem se poddávat zoufalství, musela jsem se postarat o manžela, který byl na tom špatně. Několikrát jsem k dceři i zajela, ale i když byli doma, zvonila jsem na ně marně. Pak jsem ve městě potkala zetě.

Nic lepšího nás nečeká

„Kdyby nebylo toho pitomého lyžování, ještě by tu byl,“ řekl mi tichým zoufalým hlasem. „To vy jste ho v tom podporovali. A proč jste museli tak chvátat domů?

To jste se ani nepodívali na předpověď počasí?“ Bylo to tak strašné a tak moc to bolelo, že jsem mu ani nedokázala odpovědět. Život jde dál, ale ne pro nás. Náš milovaný vnouček je mrtvý, dcera a zeť s námi nemluví.

Manžel je na tom fyzicky i psychicky moc špatně. Ráda bych doufala v lepší zítřky, ale bojím se, že nás nečekají.

Hana N. (57), České Budějovice