Šla jsem na autobus do sousední vesnice, když spadla mlha. Ztratila jsem se nemohla najít cestu. Všude kolem mě byl jen strašidelný ponurý les.

Před pár lety jsem pravidelně navštěvovala svoji pratetu Jaroslavu, která žila v jedné malé vesnici na jižní Moravě. Většinou jsem jezdila vlastním vozem – bylo to rychlejší a také pohodlnější.

Jednou jsem ale měla auto v servisu, a protože manžel byl s vlastním vozem na služební cestě, musela jsem jet autobusem.

Do vesnice jezdily o víkendu dva autobusy denně. Původně jsem měla v plánu jedním přijet tam a dalším, za čtyři hodiny, jet zpátky. Jenže jsme se s tetičkou zapovídaly, a když jsme se podívala na hodinky, bylo už dávno po páté.

Zmeškala jsem autobus

Spoj mi ujel. Naštěstí měla tetička počítač s internetem a tak jsem k němu zasedla a pohotově si našla, že za necelou hodinu odjíždí ještě jeden autobus ze sousední vesnice, která byla vzdálená asi čtyři kilometry.

Rychle jsem se s tetou rozloučila a svižnou chůzí jsem se vydala po lesní cestě do vedlejší vesnice. Byl pochmurný podzim, takže počasí nebylo nic moc. Slabě mrholilo a začínalo se stmívat. Les lemující cestičku působil celkem strašidelně.

Jen samé stromy

Sebrala jsem odvahu a vykročila po pěšině. Kdysi jsem tudy chodívala poměrně často, ale vždy to bylo za denního světla. Čím hlouběji jsem vstupovala do lesa, tím tísnivější pocity se mě zmocňovaly.

Začala jsem vážně uvažovat o tom, že se raději vrátím zpátky a u tety třeba přespím. Jenže když jsem se otočila, tak jsem ke svému zděšení zjistila, že cesta za mnou, po které jsem přišla, záhadně zmizela!

Nevěděla jsem, kudy ven

Bezmocně jsem se rozhlížela kolem sebe. Nechápala jsem to. Jak je to možné? Cestička byla pryč, kolem mě byl jen ponurý les. Nezbývalo mi nic jiného, než jít stále dopředu. Měla jsem stále větší strach.

Obklopovala mě studená mlha a za chvíli nebylo vidět skoro na krok. Na mobilu jsem neměla žádný signál, takže bych si v případě nebezpečí ani nemohla přivolat žádnou pomoc. Začínalo se mě zmocňovat zoufalství.

Uvědomovala jsem si, že jsem zabloudila a neměla jsem sebemenší tušení, jak se z toho začarovaného lesa dostat ven.

Ztratila jsem den

Chodila jsem sem a tam snad několik hodin, než jsem se zhroutila vyčerpáním. Když jsem se probrala, byl už den a svítilo slunce. Vysílená jsem konečně našla cestu a dorazila do sousední vesnice.

Ke své hrůze jsem vzápětí zjistila, že není neděle, jak jsem předpokládala, ale pondělí. Dodnes nechápu, kam ten jeden a půl den zmizel…

Marta F. (50), Kroměříž