Naše Julinka byla vždycky opatrná a pečlivá. Nikdy by nejela na neseřízeném kole bez helmy a chráničů. Přesto neunikla ošklivému pádu ze skály. Osud nám ji ale vrátil do života.
Byli jsme taková vyrovnaná rodinka.S manželem a dcerou jsme jezdili každé léto na aktivní dovolenou za krásami naší země.
Když ukončila naše Julinka první ročník střední školy a začaly prázdniny, vydala se s kamarádkami na několikadenní cyklistický výlet.Naše rodina odjakživa jezdila na kole, starý vehikl měl už můj pradědeček a babička na něm jezdila do své smrti.
Dávno před tím, ještě než to ukládal zákon, jsme nosili s manželem a dcerkou helmy, bezpečnostní prvky a kola jsme dávali kontrolovat do servisu.Byli jsme opatrní. A v takovém duchu byla vychovaná i naše Julinka. Proto jsme se o naši dceru nebáli.
Výlet jsme ji přáli. První den měly holky v nohách osmdesát kilometrů v nenáročném terénu, večer Juli telefonovala, že to bylo skvělé.Druhý den je čekalo jen padesát kilometrů, ale v kopcovitém pásmu a po lesních stezkách.
Mysleli jsme na ní celý den, protože venku bylo dusno a na slunci snad padesát stupňů.
Telefon z výletu se ten den rozezvonil brzo, ale nebyla to dcera, nýbrž její kamarádka.„Julka je v nemocnici, spadla i s kolem ze srázu.“ Okamžitě jsme sedli do auta a vyrazili za dcerou. Těch dvě stě kilometrů bylo nekonečných.
Naděje neumřela
Když jsme ji uviděli, i manžel plakal.Ležela v bezvědomí na různých hadičkách a přístrojích. Lékař nám sdělil, že je Julinka sice momentálně mimo ohrožení života, ale nedá se říci, co přijde v následujících hodinách.
V té hrůze, šoku a rozpoložení, kdy nejste schopni normálně myslet a uvažovat, nám donesli podepsat nějaké dokumenty, mezi kterými jsme narazili na Souhlas s darováním orgánů.To, co vám běží v ten moment hlavou, na to se nedá zapomenout.
Seděla jsem jako paralyzovaná a nemohla se pohnout, ani manžel nebyl ve stavu něco takového podepsat. V takové chvíli byste potřebovali psychologa, dobrou duši, která vás utěší a dodá naději.Namísto toho se ozval hromový hlas trhovkyně: „Tak co je?
Tady to podepište!“ Nad vámi stála postarší zdravotní sestra , kterou jsme očividně zdržovali. Jen chvíli na to jsme se dozvěděli, že se stav dcery zhoršil a je nutné ji operovat.Potáceli jsme se chodbami nemocnice ven. Ani nevím, jak jsme dojeli domů.
I když se operace povedla, Julinka se neprobírala. Druhý den, ani třetí… Každý den jsme u ní s manželem byli.
Četli jsme ji, vyprávěli, hladili a lákali zpět do života, došlo i na modlitby.Lékaři nás očividně připravovali na nejhorší, a tím nám brali to poslední – víru. Šestý den zazvonil kolem osmé ráno telefon, a v něm se ozvalo: „Jestli můžete, ihned přijeďte, dcera se probírá a zdá se, že je vše v pořádku.
“ Vendula (43), Strakonice .