Jsem veselý Střelec optimista. Od dětství se ale na mě lepí Raci, kteří mě trápí. Mám se snad od nich něčemu naučit?
Když jsem byla malé, školou povinné dítko, tak se o horoskopech nevědělo nic.Bydleli jsme v panelovém domě a sousedka vedle nás měla dceru, která chodila o třídu níž než já.
Obě rodiny vzájemně udržovaly přátelské styky a radovaly se z toho, jak si i my, holčičky, rozumíme. Nebylo tomu ale tak.Zdena mi hrozně lezla na nervy. Byla ukňouraná, občas protivná a náladová. Všechno viděla dopředu černě. To já byla pravý opak.
Dokázala jsem se radovat ze všeho. Milovala jsem život a i jeho nepříjemnosti brala jako hru, bojovku, se kterou se musím poprat.Zdena mě vysávala a ničila můj radostný elán. |Jak jsem se až mnohem později dozvěděla, byla narozená ve znamení Raka.
Já byla Střelec. A to jsou prý velcí životní optimisté.
Určitě je přitahuju
Manžela jsem si našla Raka.Moc jsem ho milovala a on mě. Byl pozorný, starostlivý a vysloveně rodinný typ. Dokázal zvládat všechny domácí práce, uvařit, vyžehlit a starat se o mě během těhotenství. Až mě to štvalo.
Ta jeho přehnaná touha po pořádku.Slídil, co jím, jestli dostatečně spím, nesměla jsem se dívat na televizní noviny, aby dítě v břiše neutrpělo šok.
Jeho nejoblíbenější četbou byl Domácí lékař, kde vždycky našel nějakou chorobu, kterou má.A nebylo lehké mu jeho domněnku vyvrátit. Přes můj neprůstřelný úsměv na tváři se občas přehnal mráček. Ale já ho vždy rychle zahnala.
V duši jsem doufala, že naše dítě, které se mělo narodit ve stejném znamení jako tatínek, nebude jako on.A moje kamarádka Zdenička. Stále bydlela vedle nás a chodila mě pravidelně oblažovat svými depresivními stavy.
Ani lahvinka vína, kterou jsme spolu vypily, nepomohla. Naopak začala brečet nad svým těžkým životem a litovat se…
Mezi mlýnskými koly
Synek se povedl po tatínkovi.A já pobíhala mezi dvěma chlapy a nevěděla, které bebíčko foukat dříve. Byla jsem jejich lékařka, psycholožka, pečovatelka a utěšitelka. Vysávali ze mě dobrou náladu. Jak ale léta šla, zvykla jsem si.
Zdenička se rozvedla, její jediná dcera ke mně utíkala přes chodbu před matčinými depresemi.Říkala jsem jí Rebelka, a ta přezdívka na ní opravdu seděla. Zrzavá a pihatá Vodnářka. Moc jsme si spolu rozuměly. Úderem osmnácti odešla z domova a provdala se.
Občas za mnou přijede na kafíčko, mluvíme tiše, aby ji její matka za zdí neslyšela.
Před rokem se mému synovi narodil kluk. Byla jsem šťastná, že si ho konečně v jeho osmatřiceti letech odvedla nějaká k oltáři a odstěhoval se od rodičů. Bála jsem se, že zůstane už navždycky.
Když mi oznámili tu úžasnou novinu, že budu babička, začala jsem okamžitě počítat, kdy to bude.
Narodil se Beran. S velkým zadostiučiněním sleduju, jak se ten kluk má k světu. Jak z něho srší energie. Jak upadne, namele si a nebrečí. Naopak vyskočí a běží dál, jako by se nic nestalo.
Je to moje sluníčko, dobíječ energie a velký mstitel za všechno, čím jsem si prošla.
Marta (67), Praha