Každý z nás patří do nějaké skupiny lidí. Po smrti se může stát, že se do ní chce vrátit.
Se spolužáky ze střední školy jsme se scházeli každých pět let. Na všech srazech jsem nebyla, jednou jsem v té době měla krátce po porodu, jindy jsem trávila dovolenou v zahraničí. Většinu lidí ze třídy jsem vídala ráda.
Loni se konalo výroční setkání třicet let od maturity. Na to, co jsme prožili, asi málokdo zapomene!
Neštěstí na školním výletě
Tentokrát se konal sraz na místě, kde jsme kdysi byli na školním výletě. Kamarádka Iva, která vše organizovala, zajistila pro všechny nocleh v penzionu u rybníka, kam jsme kdysi vyrazili, když jsme byli ve druhém ročníku.
Tenkrát se tam stala tragédie, která nás nadlouho poznamenala. Náš spolužák Vašek se z toho výletu už nevrátil. Večer se pohádal se dvěma dalšími studenty a odešel trucovat do přírody. Druhý den jsme po něm marně pátrali.
Našli ho až cizí lidé na druhé straně rybníka, kam nikdo moc nechodil. Vaškovo bezvládné tělo plavalo ve vodě. Vyšetřování ukázalo, že se utopil. Samozřejmě, že předtím pil alkohol, jak to tak na školních výletech bývá.
Někteří z nás si ale mysleli, že svůj život možná ukončil dobrovolně. Často totiž o takové možnosti mluvil, ale nikdo ho nebral vážně.
Chtěla, ať s ní jdu na chodbu
Tenkrát jsme byli u rybníka pod stany. Penzion tam ještě nestál. Rybník a jeho okolí se také změnily. Bála jsem se trochu, jak na mě nebo na ostatní spolužáky to staré neštěstí dolehne, ale shodli jsme se na tom, že si připadáme jako na úplně jiném místě.
Zábava se pomalu rozjížděla, vytahovaly se různé vzpomínky i životní historky a moudra. V jednu chvíli za mnou přišla Iva a tvářila se vyděšeně. Přála si mluvit se mnou o samotě.
Roztřeseným hlasem mi sdělila, že se jí zdálo něco hrozného – po cestě na toalety prý za oknem chodby viděla Vaškovu tvář. Uklidňovala jsem jí, že na ni doléhají dávné vzpomínky nebo že už vypila moc vína.
Iva protestovala, že zatím nepila skoro vůbec a že Vaška viděla úplně jasně. Chtěla, abych šla na chodbu s ní. Chvíli jsme tam stály, zatímco kolem různě procházeli lidé.
Už jsem skoro navrhovala, abychom se vrátily, když jsem našeho někdejšího spolužáka spatřila také. Celým tělem mi projela zimnice. Zavřela jsem oči hrůzou. Když jsem je otevřela, přízrak už tam nebyl.
Byla to noc plná strachu
Řekla jsem Ivě, že bychom měli zavolat někoho ze spolužáků mužského pohlaví. Obě nás jako první napadl Honza, který byl vždycky nejlepší ve třídě. Jeho úsudku se dalo věřit. Třeba by nás přesvědčil, že ze strachu a pod tíhou tohoto místa trochu blázníme.
Šly jsme pro něho obě, protože jsem na té chodbě nechtěla zůstat sama. Jak se dalo čekat, Honza se tvářil trochu přezíravě a všemu se usmíval. Smích mu ale zmizel z tváře, když přízrak mrtvého Vaška uviděl také, společně s námi!
Postupně jsme tak přivedli na chodbu k tomu oknu většinu lidí ze třídy. Nikdo už nepochyboval, že se na nás utopený spolužák přišel po letech „podívat“. Vytvořily se diskutující skupinky. Někdo dokonce navrhoval, abychom raději z penzionu odešli.
Prý jsme sem vůbec neměli jezdit, když je rybník spojený s tragickou smrtí. Nakonec jsme zůstali, ale celé setkání po třiceti letech nedopadlo moc dobře.
Já jsem skoro nedokázala strachem usnout a stále jsem čekala, kdy se Vaškova tvář objeví i za oknem pokoje, který jsem sdílela s Ivou. Ráno jsem zjistila, že ostatní na tom byli podobně. V noci už se přízrak neobjevil.
Doma jsem o té hrozné noci nic neříkala, stejně by mi to nevěřili. Nevím, jestli půjdu i na další sraz; záleží na tom, kde se bude konat. Vím ale určitě, kde se už konat nebude.
Vlasta K., (51), Pardubice