S bratrem Jirkou jsme měli hezké a šťastné dětství. Naši rodiče byli pohodoví, bylo nám s nimi fajn a nikdy jsme se nenudili. Jenže někdy mají pohádky špatný konec.
Když mi bylo čtrnáct a bratrovi deset, zahynuli při autonehodě. Prarodiče, kteří by si nás vzali k sobě, jsme neměli. Táta vyrůstal v dětském domově, mámini rodiče umřeli, když jsme byli docela malí. Naštěstí tu byla tetička. Když si nás vzala k sobě, bylo jí necelých padesát.
Rodinná tragédie
Zamlada měla jednu velkou lásku, ale nedopadlo to úplně dobře. Otěhotněla ještě před svatbou. Na děťátko se moc těšili, jenže v pátém měsíci potratila. Její snoubenec to neunesl a nakonec ji opustil. Tetička už si pak nikoho nenašla.
Děti ale milovala, a tak vůbec s naší adopcí neváhala. Po smrti rodičů jsme na tom nebyli dobře. O to více jsme k tetičce přilnuli. Byla jediný blízký člověk, kterého jsme měli. Starala se o nás s láskou a porozuměním.
Pomáhala nám překonat ztrátu rodičů, ve svém domku pro nás vytvořila útočiště, kde jsme se zase začali cítit dobře.
Teprve když jsem měla vlastní děti, došlo mi, že přes veškerou lásku, kterou k nám chovala, pro ni určitě nebylo jednoduché začít ze dne na den vychovávat jednu puberťačku a jednoho skoro puberťáka. Zhostila se toho úkolu se ctí a dala nám vše, co jsme potřebovali.
Obětavá péče
Když jsem se vdávala, chtěla jsem, aby mě vedla k oltáři. Bratr po ní zase pojmenoval první dceru. Jen málokdo pochopí, jak moc pro nás znamenala. Jirka se hned po škole odstěhoval za prací a oženil se.
Já se vdávala v pětadvaceti, a i když jsme s manželem bydleli na druhém konci města, byla jsem u tetičky skoro každý den. Nejdřív s manželem, potom i s dětmi. Tetička vedla klidný život, měla nás, kamarádky, svůj domeček a svou zahrádku.
Její nejlepší kamarádka, paní Helenka, bydlela v domku hned vedle. Když před pár lety zemřela, byla tetička hodně smutná. My také. A to jsme ještě netušili, co tato událost odstartuje. S domkem se dlouho nic nedělo Domek po paní Helence byl nějaký čas prázdný.
Tetička se občas smutně dívala přes plot. „To je strašné, jak to tu pustne,“ říkala nám, „když si vzpomenu, jak bývala Helča na tu svou zahrádku pyšná, chce se mi brečet. “Syn paní Heleny bydlel v Praze, do domku zajel tak dvakrát třikrát do roka.
S nikým se moc nebavil, trochu poklidil zahradu a zase odjel. Pak se na vývěsce realitní kanceláře na náměstí najednou objevil inzerát, že je domek na prodej. Hned nás s manželem napadlo, že bychom ho mohli koupit. Cena však byla nesmyslně vysoká.
Oslovili jsme syna paní Heleny, rádi bychom se s ním nějak dohodli. Ale on nechtěl o snížení ceny ani slyšet.
Nový majitel byl divný
To bylo na podzim. Jedno pěkné, jarní odpoledne jsem zašla k tetičce. Na vedlejší zahradě stála zaparkovaná tři auta a mezi nimi pobíhalo několik psů. Ten obrázek se mi moc nelíbil.
„Tak už se tam stěhuje nový pan majitel,“ z tetiččina hlasu byly cítit obavy. „Člověk by neměl soudit podle prvního pohledu, ale ten člověk se mi nelíbí.
Vypadá hrubě a ani mi neodpověděl na pozdrav.“ Uklidňovala jsem tetičku, že to určitě bude dobré, ale sama jsem z toho neměla dobrý pocit. Během pár měsíců se ze sousední zahrady stalo něco mezi vrakovištěm a psincem. Tetička z toho byla nešťastná.
Když soused „pracoval“ na autech, dělal hluk. Psi pořád štěkali, navíc se snažili podhrabat plot. Pro starého člověka je stres mnohem horší než pro mladého. Viděli jsme na tetičce, jak se trápí a schází, jako by to už ani nebyla ona.
Snažili jsme se se sousedem domluvit, jenže on se nám vysmál do očí. Nepomohlo ani, když jsme obešli další lidi v ulici a sepsali na něj stížnost na úřad. Měl známé na radnici, takže to všechno vyšumělo do ztracena.
Tetička věděla, že bychom jí rádi pomohli, a možná právě proto nám ani neříkala všechno, co soused vyváděl. Že přestala chodit na zahrádku, protože se bála sousedových psů, kteří několikrát utekli a vběhli k ní, jsme se dozvěděli až po měsíci. Když jsme byli u ní, chodila ven s námi, proto jsme si toho nevšimli.
Přeji mu to nejhorší
Nejhorší je, když musíte sledovat, jak někomu, koho máte rádi, ubližuje někdo silnější a naprosto bezohledný. Zdálo se, že se soused tím, jaký má tetička strach, vyloženě baví.
Netrvalo dlouho, a stal se z ní hotový uzlíček nervů. Už dlouho jsme jí nabízeli, že může jít k nám, ale to nechtěla. Nakonec ale přece jenom povolila. Ve chvíli, kdy už bylo vlastně pozdě.
Její srdíčko bylo tím, co se jí v poslední době dělo, tak oslabené, že po dvou měsících umřela na srdeční selhání. Nejsem nijak mstivá, ale od té doby doufám, že se tomu lumpovi stane něco strašného.
Za to, co naší tetičce udělal, by si zasloužil opravdu krutý trest. A jestli se mu ho nedostane, tak na světě není žádná spravedlnost.
Hana Benešová (53), jižní Čechy