Nejhrůznější zážitek v životě nás s manželem potkal na jaře před dvěma roky. Jeli jsme tehdy za synem a rozhodli jsme se, že se cestou ještě stavíme u jedněch známých.
Měli jsme to naplánované tak, že se po cestě zastavíme u jedněch známých, se kterými jsme se už dlouho neviděli, a pak že budeme pokračovat dál na jih. S Jitkou a Vaškem jsme se vídali příležitostně párkrát do roka, ale vždy to byla velice příjemná setkání.
Utekl pryč
Když jsme parkovali na dvorku jejich domku, ozval se ze zahrady hlasitý štěkot. Trochu mi přitom zamrazilo. Měli jsme s sebou totiž našeho malého jorkšíra Ferdu. Ferda sice nebyl rváč, ale rád psy občas provokoval.
Když jsem vzápětí nato uviděla, jak se k brance přibližuje veliký dobrman, zatrnulo mi. Ferda se vylekal a rozběhl se do lesa.
Šli jsme ho hledat
„Co se děje?“ ptala se Jitka, která zrovna přicházela k brance, aby zjistila, co se venku odehrává. Manžel jí v rychlosti řekl, co se přihodilo. „To mě moc mrzí,“ omlouvala se Jitka.
„Kdybych věděla, že budete mít Ferdu s sebou, uvázala bych Dextra u boudy.“ Na „coby kdyby“ už bylo pozdě. Slyšela jsem jen Ferdův vzdalující se štěkot. Z přichystané kávy a koláče najednou nic nebylo. Já, manžel a Vašek jsme se vydali do lesa hledat Ferdu.
Na volání nereagoval
Vašek se, na rozdíl ode mě a manžela, ve zdejším lese dobře vyznal. Zabloudit jsme tedy nemohli. Po pár stech metrech jsme ale stejně nevěděli, kudy přesně dál jít, protože Ferdův štěkot se přestal ozývat.
Lesem zněly jenom naše hlasy, volající bez ustání jméno našeho pejska. Začínala jsem být zoufalá. Našeho Ferdu jsem měla opravdu moc ráda a nechtěla jsem o něho přijít. Jenže les byl dost hluboký na to, aby se v něm ztratil.
Strašidelné vytí
Chodili jsme mezi stromy asi hodinu, ale bez výsledku. Na naše volání Ferda vůbec nereagoval. Pak se náhle někde nablízku ozvalo hrozné zavytí. Všichni jsme strnuli hrůzou.
Bylo nám jasné, že vytí nepochází od našeho psa, a zároveň jsme si uvědomovali, že musel narazit na něco příšerného.
Okamžitě jsme se rozběhli směrem, odkud zvuky vycházely. Uběhly jsme několik desítek metrů a ocitli jsme se na malé mýtince. Tam se nám naskytl pohled, na který nadosmrti nezapomenu.
Zlověstné stvoření
Uprostřed mýtiny se krčil náš pejsek a proti němu stálo obrovské, děsivé zvíře, jaké jsem v životě neviděla. Vypadalo jako nějaký bájný tvor ze starých příběhů. Tělo mělo porostlé černou srstí, oči mu svítily zlověstně žlutě.
Když otevřelo tlamu, objevily se hrůzostrašné a nebezpečné tesáky. Stáli jsme jako přikovaní. Pak Vašek odvážně vykročil k Ferdovi. Neznámý tvor ho pátravě sledoval.
Pozoroval nás
Vašek popadl našeho psa a opatrně se s ním vrátil zpátky k nám. Hrozivý tvor naštěstí dál stál na místě. Pak jsme pomalu začali couvat zpátky do lesa a jen jsme se modlili, aby nás ta bestie nezačala pronásledovat.
Když jsme pak náš zážitek líčili Jitce, myslela si nejprve, že si z ní děláme legraci. Pohled na naše stále vyděšené tváře ji ale přesvědčil, že jsme tu hrůzu skutečně prožili. Dodnes netušíme, co bylo to zvíře zač, a kde se tam vzalo.
Lucie V. (63), Ivančice