Je kruté, když rodiče přijdou o potomka tak, že zemře. Ještě horší ale může být, když žije, ale navždy s ním ztratí kontakt!

Svoji starší dceru Alici jsem neviděla přes třicet let. A nejspíš už nikdy neuvidím. Je mi skoro sedmdesát roků, jsem vdova a nemám sílu ji hledat.

Bouřila se už od dětství

Měli jsme celkem tři děti, dvě dcery – Alici a Renatu – a syna Honzu. Už od dětství byla Alice vzpurná, měla neustále problémy a bylo těžké najít k ní cestu. Mně se to občas podařilo, ale s manželem válčila od začátku. Všechno se to znásobilo v pubertě.

Vašek, můj manžel, měl za minulého režimu důležitou politickou funkci a zakládal si na tom, že ho musí reprezentovat i naše děti. Jediná Alice mu to kazila. Právě v době dospívání měla několik velkých průšvihů, mimo jiné i ten, že u ní našli zakázanou knížku.

Byla jsem z jejich napjatého vztahu dost nešťastná, ale nenapadlo by mě, jaký to jednou vezme konec. S protekcí se Alice dostala na prestižní střední školu. Tam její vzpoura proti otci pokračovala.

Psala se už druhá polovina 80. let a situace byla uvolněnější – být to před deseti roky, nejspíš by dceru ze školy vyhodili. Takhle aspoň odmaturovala. Na vysokou školu jít odmítla. Místo toho se stýkala s lidmi, kteří se manželovi ani trochu nelíbili.

Dopis poslala kamarádka

Doma Alice přespávala čím dál tím méně. S tím se nedalo nic dělat, byla plnoletá. Jednoho dne ji zatkli při nepovolené demonstraci. Vaškovi se s velkým sebezapřením podařilo zajistit, aby Alici propustili, ona mu to ale měla za zlé.

Strašně moc se pohádali o politice a ačkoliv manžel nikdy děti neuhodil, v té chvíli jsem si myslela, že naší starší dceři vrazí facku. Několik dnů po té hádce byl klid. Pak přišel šok. Alice si v době, kdy jsme byli v práci, sbalila věci a odešla.

Vlastně jsem očekávala, že se dřív nebo později něco takového stane. Utěšovala jsem se tím, že obě mladší děti, Renata a Honza, kráčí životem podle našich představ. Alice jednou dostane rozum a se svým otcem se smíří.

Pak nám ale přišel dopis, po kterém se mi sevřelo srdce. Dcera psala, že s naší rodinou už nechce nikdy mít nic společného. Nehodlá žít ani v Československu. V době, kdy nám její kamarádka posílá tenhle dopis, je už dávno za hranicemi!

Doufala jsem, že se vrátí

Největší tragédií to bylo pro mě. Renata ani Honza se neodvažovali mít svůj názor a manžel se zatvrdil a prohlásil, že se Alice zříká.Největší starost Vaškovi dělalo, jak moc mu dceřina emigrace udělá problémy v jeho pracovním postavení.

Psal se ale už rok 1989 a tak po téhle stránce zatím „přežil“. Brzy nato přišly listopadové události, změna režimu. Všechno bylo rychle v pohybu. Dceřin útěk do ciziny mě trápil, ale věděla jsem, že ho teď stejně nevyřeším.

A samozřejmě jsem tajně doufala, že se Alice vrátí. Tehdy i později jsem si smutně říkala, že kdyby bývala počkala přes půl roku, mohla alespoň zůstat v Praze. První roky po odchodu dcery nám trochu připadaly, jako by snad nikdy ani neexistovala. V rodině se o ní nemluvilo, soustředili jsme se na zbylé dvě děti.

Jediná fotka za 27 let

O Alici jsem se dozvěděla jen zprostředkovaně, že žije na druhém konci světa, v Austrálii. Jedna její spolužačka nám to přišla říct v polovině 90. let, dokonce jsme viděli i fotku. Na přelomu tisíciletí pak manžel zemřel na infarkt.

Renata se vdala, Honza oženil, oba měli po dvou dětech a já se soustředila na vnoučata. Občas jsem měla nutkání vydat se do Austrálie a Alici tam hledat. Věděla jsem ale, že bych to nedokázala.

Dcera už mohla být ostatně dávno jinde a asi by mě stejně nepřijala. Dožiji tak život s ranou v srdci, jako každá matka, která navždy ztratila své dítě!

Helena T. (67), Praha