Se sousedem jsem vedla nekonečné spory. Byl to dědek protivný, kterému na mě vadilo úplně všechno. Nakonec jsme se usmířili díky mojí zlomené noze.
Sousedské vztahy nebývají růžové a moje byly spíš černé. Ne, že bychom si se sousedem dělali nějaké velké naschvály, to naštěstí ne. Ale nic dobrého to taky nebylo.
„Kdy si ořežete ty větve, co mi přečuhují přes plot?“ ptal se snad každý týden a já mu odpovídala: „A kdy ten váš pes přestane konečně tak štěkat a kohout kykyrykat?“ Prostě jsme se tak trochu kočkovali, jak se říká, ale nikdy k sobě nenašli cestu.
Přitom, on byl vdovec a já dlouhou dobu rozvedená. Člověk by myslel, že bude rád za trochu společnosti. Já bych zase ocenila, kdyby mi občas s něčím pomohl, nebo tak něco. Ale prstě to nešlo. Byl to bručoun a já asi moc hrdá, abych udělala první krok. Jednou mě ale vážně naštval.
Při řezání větví jsem se zranila
Začal zase o těch větvích a najednou dodal, že když je neuříznu, půjde si stěžovat na úřad. Myslel tím náš Místní úřad, kde seděla jedna sekretářka a starosta se zastavil tak jednou za měsíc.
Věděla jsem, že to je hloupost, ale naštvalo mě to. Popadla jsem staré štafle a ještě starší pilu. Větve jsem se rozhodla uříznout stůj co stůj! No, moc dlouho jsem nestála. Štafle byly asi ztrouchnivělé, a jak jsem se nakláněla, něco v nich prasklo.
Přepadla jsem po hlavě k sousedovi za plot. Ležela jsem tam jak shnilá hruška a hrozně mě bolela noha. Taková píchavá bolest, draly se mi slzy do očí a nemohla se hnout. V tom se zjevil soused a už přes zahradu halekal:
„Tak vy se ke mně chodíte opalovat nebo co? Proč se tam tak válíte?“ Já mu tiše, ochromena bolestí, zašeptala, aby zavolal sanitu. On ale ne. Prý by to dlouho trvalo!
Soused se o mě postaral
Popadnul mě do náručí a odnesl do auta. Odvezl mě do nemocnice a dokonce počkal, až mi nohu zrentgenují a dají sádru. Nebylo to tak strašné, jak jsem si podle bolesti myslela. Soused mě odvezl domů, uložil do postele a uvařil čaj s rumem.
Pozorovala jsem ho úplně ohromeně, protože jsem si nikdy nevšimla, že je vlastně docela sympatický. On moc nemluvil, ale potom mi přece jenom řekl, že se omlouvá. „Mrzí mě to, všechno jsem zavinil já.
Kdybych neblbnul s těmi větvemi, nic se vám nestalo.“ Měl pravdu a já byla v pokušení mu všechno vyčíst. Ale ovládla jsem se. Moc se mi totiž líbilo, jak se o mě stará. Tak jsem se rozhodla trochu simulovat. Na nohu jsem si stěžovala déle, než to bylo nutné a užívala si sousedovu péči.
Nakonec si u mě zvyknul a zůstal napořád. Zeď mezi našimi zahradami jsme zrušili a tak už se nebylo o co hádat…
Helena D. (59), Chrudimsko