S manželem jsme po jeho zesnulých rodičích zdědili starožitný obraz. Ovšem radost mi v bytě dlouho nedělal.
Před sedmi lety manželovi rodiče tragicky zahynuli. Nebyli to nijak zvlášť bohatí lidé. Neměli auto, ani nevlastnili byt či jinou nemovitost, ale při vyklízení bytu jsme u nich doma objevili několik poměrně vzácných předmětů.
Jednalo se o servis nádobí, šperky, starožitné svícny a taky jednu olejovou malbu krajiny zasazenou do krásného širokého rámu. Ani manžel, ani jeho bratr se ženou netušili, kde se obraz v bytě rodičů vzal.
Byl ovšem něčím zvláštní a moc se mi líbil. Vyslovila jsem přání, jestli bychom si ho nemohli nechat. Švagr se švagrovou proti tomu nic nenamítali, a tak jsme si obraz odvezli domů a pověsili ho na zeď v obýváku.
Vtahoval mě dovnitř
Dlouhou dobu se nic podivného nedělo. Až jednou, zrovna když manžel odjel na tři dny na služební cestu, jsem procházela pokojem a oči mi náhle spočinuly na olejomalbě. Zadívala jsem se na ni a nemohla jsem od ní odtrhnout zrak.
Jakoby mě nějaká neznámá temná síla vtahovala dovnitř. Byla jsem obrazem zcela konsternovaná. Nikdy dříve se mi nic podobného nestalo. Pak se náhle ozval zvonek u dveří a já se konečně přenesla zpátky do reality a šla jsem otevřít.
Nelíbil se jí
Byla to sousedka odnaproti, která nám čas od času přinesla koláč nebo domácí zavařeninu a já jsem ji jako poděkování vždy pozvala na kafe. Vzpomínám si, že už když obraz uviděla poprvé, zatvářila se znepokojeně.
Říkala, že je divný, že z něho má špatný pocit, a radila mi, abych se ho zbavila. „To přece nemohu. Je po manželových rodičích,“ namítala jsem. „A navíc se mi i líbí.“ Obraz tak zůstal viset v našem obýváku.
Chtěl mi ublížit
Asi měsíc nato přišla sousedka opět na návštěvu. Uvařila jsem nám konvici čaje a posadily jsme se ke konferenčnímu stolku do obývacího pokoje. Probíraly jsme všechno možné, když sousedka náhle zakřičela: „Ve jménu Páně tě zaklínám!
Vrať se do obrazu a dej této rodině už navždy pokoj.“ Polekaně jsem se na sousedku podívala. Ta mi však své jednání záhy nato vysvětlila. Prý za mnou stála postava celá v černém a vztahovala ruce na můj krk. „Je to ďábel z toho obrazu,“ dodala přesvědčeně.
Zmizel kdoví kam
Snažila jsem se na tu příhodu zapomenout a obraz ignorovat. A celkem se mi to i dařilo, dokud jednou zase nepřišla sousedka. Seděly jsme v pokoji a povídaly si, když mě zničehonic začala prosit, abych se obrazu zbavila.
Prý ji ve snech pronásleduje ten muž v černém a snaží se ji zahnat do močálu. „Už pět nocí nemohu ani oka zamhouřit, jaký mám strach,“ svěřila se mi. Rozhodla jsem se tedy, že se obrazu zbavím. Obraz jsem odnesla do sklepa, odkud pak záhadně zmizel. Nic znepokojivého se už ale od té chvíle naštěstí nestalo.
Vlasta M. (61), Příbram