Když jsme se s Mírou brali, byli jsme mladí a oba tak trochu oplácaní. Spojovala nás nejen vzájemná láska, ale i láska k vaření a pečení.
Mirek pracoval jako šéfkuchař v jednom hotelu a nikdy ho nepřešla chuť postavit se k plotně i doma. Mohl by kuchtit od rána do večera a pořád by to dělal se zájmem a úsměvem.
Já jsem pracovala jako účetní a moje oblíbené pečení jsem brala nejen jako psychický relax, ale byl to můj největší koníček.
Řešili jsme jenom jídlo
Byli jsme oba dost pohodoví, a jak roky přibývaly, stali jsme se i pohodlnými. Nejvíc když děti odrostly a založily rodiny. Neměli jsme už tolik povinností a žili jsme si sami pro sebe.
Vařili jsme si lahůdky, pekli a to nejen pro sebe, ale i pro děti. Začalo nás bavit také objevování jiné než domácí kuchyně a rádi jsme vyrazili do restaurace. A řídili jsme se vždy podle chuti. Zdravá výživa byla pro nás neznámým pojmem.
Možná ne neznámým, ale rozhodně neoblíbeným. Co bylo zdravé, většinou neuspokojovalo naše chuťové buňky. Jídlo se stalo naším stěžejním životním tématem. Postupně jsme tloustli a plíživými kroky se stávali nepohyblivými.
Ztratili jsme zájem cokoliv řešit. Stále jen jídlo. Bylo v našich myšlenkách a všude nás obklopovalo. Všude jsme jezdili autem. Do práce, na nákup, k lékaři. Vlastně jsme se vůbec nehýbali. Postupně jsme se projedli až ke společným tří stem kilogramům.
Varovný impuls
Chystali jsme Mírovu oslavu šedesátých narozenin. Přemýšleli, koho pozveme a hlavně jaké nachystáme pohoštění. Jenže den před oslavou se Mirkovi udělalo špatně. Náhle ho přepadla silná bolest u srdce a v paži a nemohl dýchat.
Sanitka přijela rychle. Byl to infarkt. Naštěstí to dobře dopadlo a po deseti dnech ho pustili z nemocnice. Pro nás to bylo varování. A impuls k tomu, abychom se o sebe začali víc starat a vážit si, že můžeme žít život na zemi.
Chtělo to hodně sebezapření, odhodlání a vůle, ale strach z nemocí a smrti byl tak silný, že nás dokázal přimět. Mirkův život visel na vlásku a první, co si od lékařů vyslechl, bylo zhubnout a zlepšit životosprávu.
A když už musel Míra, rozhodla jsem se, že začnu žít zdravě s ním. Nejsme nejmladší, ale na zlepšení není nikdy pozdě. Zvlášť chceme-li si tady ještě chvíli užít.
Musíme se změnit
Začátky byly kruté a zjistili jsme, že sami to nezvládneme. Oslovili jsme tedy výživového poradce, který nám sestavil jídelníček na míru a cvičební plán. „Pro vás je nejlepší plavání, které nezatěžuje klouby a choďte co nejvíc pěšky.
Musíte se donutit, aspoň jít třeba na nákup,“ doporučoval nám specialista. Po několika letech, kdy jsem se neviděla v plavkách, jsem teprve zjistila, jak jsem ohromná. Viděla jsem, kolik lidí je v bazénu, jak si pohyb užívají a udržují se fit.
Chtěla jsem být jako oni. Ale dokopat se vyrazit mezi štíhlé spoluobčany a ještě v plavkách bylo hodně těžké, víc než jít někam pěšky. A nejen pohyb nám činil potíže. Vzdát se řízků, svíčkové, brambůrků a sladkostí a vyměnit je za ryby, vločky a zeleninu? Byl to dlouhodobý problém.
Ale drželi jsme se. Mirda i já. Dělali jsme všechno proto, aby se už infarkt nevrátil a abychom zlepšili i cukrovku, která nás trápila.
Nikdo nic nevěděl
Rozhodli jsme se, že o našem snažení zhubnout a zlepšit životosprávu pokud možno nikomu neřekneme.
Jen děti věděly a podporovaly nás. S Mirkem jsme se hecovali, předháněli se, kdo ušel a uplaval delší trasu. Začalo nás to soutěžení a hubnutí bavit. Po dvou měsících jsme oba pociťovali zlepšení.
Přestali jsme se silně zadýchávat při sebemenší činnosti a bylo nám volnější oblečení.
Kila šla dolů. Čím bylo menší číslo na váze, tím větší jsme měli motivaci. Viděli jsme, že to funguje a tělo se zbavuje špeků. Navíc jsme se nevzdali našeho oblíbeného vaření.
Děláme to jinak
Mirek kuchtil stále výborně a já mu vyhledávala zdravé recepty. Našli jsme v novém způsobu života zalíbení. I ten koláč jsem mohla upéct, jen jsem vyměnila bílou mouku za ovesné vločky a olej za jogurt.
Začali jsme slýchat i z okolí, že se nějak ztrácíme. Měli jsme radost, že je to vidět. Za rok a půl jsem zhubla osmačtyřicet kilo a dostala se na devadesát tři kilogramů.
Mirek byl ještě úspěšnější a se shozenými jednapadesáti kily mu ručička váhy ukázala sto osm.
Ve zdravém stylu jedeme dál a jsme příkladem, že i v pokročilém věku lze změnit svůj život.
Jana K. (60), Přelouč