Když jsme se s dcerou přestěhovaly do nového bytu, věděla jsem, že tam nejsme samy. V domě s námi žili i duchové, kteří mi pomáhali s výchovou mé dcery Nikoly.
Nikola byla v podstatě hodná holka. Vždycky se s ní dalo domluvit a lecjaké věci si nechala vysvětlit. Menší problémy nastaly, až když se dostala do puberty. Občas drškovala a odmlouvala, a tak mezi námi nejednou došlo k hádce.
Navíc mi taky tak trochu vyčítala, že jsme se kvůli mé práci musely přestěhovat, a ona tak musela změnit školu a opustit staré kamarády. Právě kvůli tomu jsme se hádaly nejčastěji.
Utekla z bytu
Jednou večer mezi námi došlo k prudké výměně názorů. „Nesnáším tě. Je to jen tvoje vina, že nemám žádné kamarády,“ vykřikla Nikola. „Už tady nezůstanu ani minutu. Uteču z domu!“ prohlásila a už se hrnula ke dveřím.
Samozřejmě počítala s tím, že ji nikam nepustím. Že za ní poběžím a budu se ji snažit zadržet. Nemýlila se. Už jsem byla v rozběhu, když tu mě najednou zastavila nějaká neviditelná síla. „Jen ji nech,“ zaznělo mi těsně u ucha.
Zůstala jsem stát jako opařená. Chtěla jsem udělat další krok, ale nemohla jsem. Stála jsem na místě jako přikovaná a s napětím čekala, co se stane. O několik vteřin později se na chodbě ozval hrůzostrašný křik mé dcery a dusot po schodech.
Rychle jsem otevřela dveře a dcera mi doslova vlítla do náruče. Třásla se po celém těle a byla velice rozrušená. „Viděla jsem ducha!“ vyrážela ze sebe stále dokola. Kdybych nevěděla, že je střízlivá, myslela bych si, že z ní mluví alkohol. Když se dcera konečně uklidnila, začala mi vyprávět, co se na chodbě přihodilo.
Táhlo ji to zpět
Neběžela z domu na ulici, jak vyhrožovala, ale nahoru k půdám, kde čekala, až ji začnu volat a hledat. Jenže já nikde. Světlo na chodbě dávno zhaslo a dcera se urazila ještě víc, že se jí její výhrůžka vůči mně nepodařila.
Rozhodla se tedy, že uteče doopravdy. „Rozběhla jsem se po schodech dolů, seběhla jsem dvě patra, když v tom se proti mně něco rozletělo. Byl to takový podivný mlžný opar.
A když to vletělo do záře světla pouliční lampy, mělo to obrys postavy,“ popisovala dcera.
Její hlas zněl ustrašeně. „Pak to roztáhlo ruce a tlačilo mě to silou do našeho patra až k našemu bytu. „To nic,“ chlácholila jsem dceru a pevně jsem ji objala.
Viděla jsem to taky
Duchové v našem domě tak vzali výchovu mé dcery do svých rukou, a jejich lekce se vydařila. Samozřejmě jsem ale byla zvědavá, co dcera přesně viděla. Líčila, že postava byla průsvitná, ale naprosto zřetelná.
Hlava, ruce, nohy. A vznášela se. Nejvíce by se prý dala připodobnit k mlžnému oparu vznášejícímu se nad silnicí, jež probleskují světla protijedoucích aut. Dceřin popis se zcela shodoval i s mou zkušeností.
Jednou jsem seděla u počítače a psala. Proti stolu mám okno, skrz které někdy nepříjemně svítí slunce. Byla jsem zabraná do práce a najednou jsem to uviděla – mlžný opar. Byl v okně a díval se přímo na mě.
Byl to duch. Když mu došlo, že ho také pozoruji, tak sebou náhle trhl a odletěl pryč. Myslím, že to byl tentýž duch, který zabránil dceři v útěku.
Jana M. (51), Tábor