Všechno dobré i špatné, co jsme na světě udělali, bude jednou vyhodnoceno.  

Až do svých šestačtyřiceti let jsem neměla žádné vážnější zdravotní potíže. Jedla jsem zdravě, pravidelně jsem cvičila, nekouřila jsem a alkohol pila jenom s mírou. Jak se zdá, osud se nakonec na podobné věci moc neohlíží.

Přesně měsíc po mých narozeninách zasáhl do mého života s nečekaně krutou silou.

Nečekaný kolaps na ulici

Přišlo to naprosto bez varování. Šla jsem to ráno jako obvykle do práce. Byla to pro mě z domova půlhodinová procházka. Najednou se mi zatmělo před očima a ztratila jsem rovnováhu. Včas jsem se zachytila sloupu pouličního osvětlení, abych neupadla.

V první chvíli jsem si myslela, že jsem jen špatně došlápla, ale vzápětí mi došlo, že můj problém je vážnější. Točila se mi hlava a ztrácela jsem zrak. Snažila jsem se přivolat někoho na pomoc.

Poslední, co jsem si později pamatovala, bylo, jak se kolem sloupu pomalu sunu na špinavý chodník. Zradilo mě srdce, ale to jsem v tu chvíli nevěděla.

Kdyby se to bývalo stalo, když jsem byla sama doma, nejspíš bych nepřežila, protože bych si nedokázala přivolat pomoc. Takhle na ulici se hned našli dobří lidé, kteří přivolali záchrannou službu a snažili se mě oživovat. Sanitka u mě byla do pěti minut.

To už jsem ale v bezvědomí nevnímala. Na chvíli jsem přišla k sobě opět v nemocnici a vzápětí znovu upadla do kómatu. Pak jsem znovu nabyla vědomí, ale svět kolem sebe jsem nepoznávala.

Cítila jsem lítost i radost

V první chvíli jsem byla hodně zmatená. Ocitla jsem se na místě, které mi nepřipomínalo nic, co jsem předtím viděla. Nebylo to ani venku ani uvnitř v místnosti. Stěny vypadaly tak, jako by je tvořilo nějaké zářící světlo.

Přímo nade mnou pak byla podivná bílá obloha s nažloutlým kotoučem, připomínajícím slunce. Kolem mě v různé vzdálenosti stáli lidé. Bylo jich asi dvacet, většinou starších, ale mezi nimi i jeden malý chlapec. Připadalo mi, že mě nevnímají.

Pokusila jsem se promluvit, protože jsem netušila, co se to se mnou děje. Zjistila jsem ale, že necítím své tělo, i když jsem ho vnímala. Bylo to, jako by se skládalo ze vzduchu.

Náhle jsem si vzpomněla na svůj pád na ulici a v ten okamžik jsem pochopila, že jsem asi nepřežila. Cítila jsem obrovskou lítost, protože jsem měla ještě tolik životních plánů a nestačila jsem se rozloučit se všemi, které jsem měla ráda.

Připadalo mi to hrozně nespravedlivé. Současně jsem ale vnímala i jakousi radost z toho, že smrtí opravdu nic nekončí a že teď už to tedy vím.

Najednou byla znovu tma

V bílé světelné stěně přede mnou se náhle objevila mezera a jeden ze starších mužů po mé pravici k ní zamířil. Viděla jsem, jak ho zalil proud ještě silnějšího zlatého světla. Nalevo od sebe jsem uslyšela nějaký hlas.

Vlastně to nebyl ani zvuk, jen cizí myšlenka, která ke mně doputovala. Oznamovalo se mi v ní, že jsem na místě, kam lidské duše přicházejí po smrti a kde je posuzován jejich život. Podle toho se pak odvíjí další posmrtný osud.

Chtěla jsem vědět, jestli uvidím ty, kdo zemřeli přede mnou, hlavně své rodiče a babičku. Ten hlas mi odpověděl, že ano. Stála jsem tak s ostatními dušemi před místem, kde se ve stěně pravidelně objevovala mezera a kam postupně lidé kolem mě vstupovali.

Potom přišla řada na mě. Už jsem měla nakročeno k onomu zlatému světelnému proudu, když se náhle všechno začalo ztrácet a nastala znovu tma. V nemocnici jsem se pak dozvěděla, že jsem prodělala klinickou smrt a že už mě považovali za ztracený případ.

Dnes jsem znovu zdravá a po delší rekonvalescenci jsem se vrátila do normálního života. Na svět kolem se ale divám se dvěma jistotami: že po smrti opravdu je něco dalšího a že hodně záleží na tom, jak svůj život tady na zemi prožíváme!

Sylvie N., (48), Brno