Jako s malou jsme s Věrkou moc starostí neměli. Byla extrémně tiché a klidné dítě. Oba jsme se v ní viděli. Navíc brzy bylo jasné, že je taky velmi chytrá.
Už ve čtyřech se začala zajímat o knížky, chtěla umět číst a tak jsme ji to naučili. Do první třídy šla se znalostmi, které mají druháci. U zápisu nám nabídli,jestli bychom ji nechtěli dát do nějaké lepší školy, ale odmítli jsme to.
Lichotilo nám, že je Věrka tak talentovaná, ale nechtěli jsme ji připravit o obyčejné dětství. Časem jsme to začali vidět trochu jinak. Ne že by naše dcerka nebyla mezi dětmi oblíbená, ale většinou si vystačila sama.
S manželem jsme si říkali, že i na škole, kde by na ni měli větší nároky, by nijak nestrádala, protože hraním moc času neztrácela.
Mimořádně nadaná
Samozřejmě, že když máte talentované dítě, nevyhnete se přemýšlení o tom, co by z něj mohlo být. Občas jsme se snažili z Věrky, i když byla ještě malá, dostat, co by ji jednou bavilo. Ale vždycky se vykrucovala a tvářila se, že se o tom bavit nebude.
Prostě byla taková. O tom, že půjde na osmileté gymnázium jsme ale měli jasno, už když byla ve druhé třídě. Učila se ze všech dětí nejlépe, učitelky na ni doslova pěly chválu.
Podivně nám lhala
Nemýlily se, jak se ukázalo později u přijímaček. Věrka se na ně nijak zvlášť nepřipravovala, a přesto je zvládla naprosto hladce.
Byli bychom dokonale spokojení, nebýt toho, že naše dcerka byla už odmala dost uzavřená. Nevypadalo to, že by nás neměla ráda, ale prostě se chovala spíš jako dospělý, který si vystačí sám. Nikdy jsme s manželem nemluvili o tom, že by nás to mrzelo.
Ale já jsem z toho občas smutná byla a z toho, co jsem viděla, jsem usuzovala, že on taky. Po Věrčiných třináctých narozeninách se všechno zhoršilo. Přičítali jsme to pubertě. Nepřestala se s námi bavit, ani nebyla drzá.
Spíš se k nám chovala, jako bychom byli hloupí. Zjistili jsme, že nám lže. Ale bylo to zvláštní lhaní. Třeba tvrdila, že chodí na divadelní kroužek, a místo toho chodila na počítačový kurz. Nebo vykládala, že začala hrát tenis, a přitom chodila běhat.
Možná by se to dalo brát jako nějaký podivný puberťácký vrtoch. Ale nás to strašně mrzelo, protože se zdálo, že jí lhaní prostě dělá radost. Přesněji řečeno, že jí dělá radost nám lhát. Nechápali jsme, kde se to v ní bere.
Měli jsme ji rádi, dělali jsme všechno pro to, aby byla spokojená, tak proč k nám byla tak podivně krutá?
Nikdo kromě nás o tom nevěděl. Všichni nám gratulovali, jak skvělou máme dceru, jakou nám dělá radost, jak na ni můžeme být hrdí a že nám bude nepochybně ve stáří oporou.
Narozeniny skončily strašně
Na den, kdy jí bylo osmnáct, nikdy nezapomeneme. Dlouho jsme váhali, co jí dát. Bylo jasné, že půjde na vysokou, přijímačky už měla úspěšně za sebou. To znamenalo dojíždění. Řidičák už měla, a tak se manžel rozhodl, že dostane auto.
Ráno jsme čekali u snídaně a nemohli se dočkat, až vstane, celí napnutí, jestli bude s dárkem spokojená. Když nevstala do devíti, šla jsem jí zaklepat na pokoj.
Odpovědí mi bylo ticho, a když jsem pootevřela dveře a nahlédla dovnitř, bylo mi jasné, že musela někdy během noci odejít. Večer šla totiž spát jako obvykle a teď byla pryč. Byli jsme z toho v šoku, protože něco takového ještě nikdy neudělala.
Jistě, chovala se divně, ale svým způsobem byla spolehlivá. Čekali jsme až do odpoledne, pak jsme začali obtelefonovávat těch pár kamarádek, které měla. Jenže nikdo nic nevěděl. Večer už jsme byli strachem bez sebe a zamířili jsme na policii.
Policista, který s námi mluvil, se choval slušně, ale v podstatě nám řekl, že dceři je osmnáct, je plnoletá, takže po ní nemůže jen tak vyhlásit pátrání, jako by byla malé dítě. Hrozně nás to zklamalo, zdálo se, že nikdo nechápe vážnost situace. Pátrání se nerozběhlo ani v nadcházejících dnech.
Policie nás nebrala vážně
Podle policistů bylo normální, že se osmnáctiletá dívka prostě sebere a zmizí. Když jsme o něco později zjistili, že se z dceřina pokoje ztratilo nějaké oblečení a sportovní kabela, vypadalo to, že už nás vůbec neberou vážně.
Zkoušeli jsme pátrat po Věrušce sami. Vyptávali jsme se spolužaček, známých. Nikdo nic nevěděl. Ani když ji policie prohlásila za nezvěstnou, nic se nezměnilo. Jen pro nás byl každý den jako z hororu.
Uplynulo šest týdnů a policista, s kterým jsme tenkrát na začátku mluvili, se u nás zastavil. Nechápala jsem, co jsme udělali „Mám pro vás dvě zprávy, z toho jednu dobrou,“ začal nadějně „vaše dcera je živá a zdravá.“ Podlomila se mi kolena, manželovi vyhrkly slzy.
„Ta méně dobrá zpráva je, že nechce, abychom vám o ní dali jakékoli informace.“ Zatmělo se mi před očima. Absolutně jsem nechápala, o čem mluví. Trvalo dost dlouho, než to mně i manželovi skutečně došlo. Naše milovaná, chytrá a krásná dcera nás prostě opustila.
Proč nevíme ani víc jak po roce. Snažíme se ji hledat. Ale nedaří se nám. Z manžela se stal zlomený člověk. Připadá nám, jako bychom byli ve zlém snu, z kterého se ne a ne probudit.
Věra Farská (62), jižní Čechy