Sestřenice mě požádala, abych donesla květiny na hrob jejích prarodičů. Když jsem stála nad jejich hrobem, uslyšela jsem neznámý mužský hlas. Ohlédla jsem se, ale nikdo tam nebyl.
Stalo se to před pěti lety. Byl konec léta a já jsem se vracela domů z týdenní dovolené na Slovensku. Jela jsem přes Moravu a po cestě jsem měla i malou vesnici, kde se narodila a kde vyrůstala moje sestřenice Karolína.
Když jí bylo osmnáct let, tak se odtamtud přestěhovala do Prahy, kde studovala a následně si i našla práci.
Když jsme spolu mluvily po telefonu a já jí řekla, že pojedu kolem, požádala mě, jestli bych se nemohla zastavit na tamním hřbitově, kde jsou pochováni její prarodiče, které jsem já znala pouze z vyprávění mojí maminky.
„Klidně se tam stavím,“ ujistila jsem ji. „Není to žádná zajížďka. Položím jim na hrob květiny a zapálím za ně svíčku.“ Když jsem jí to slibovala, netušila jsem ještě, co všechno mě tam čeká.
Tichý hlásek
Chvilku mi trvalo, než jsem hrob sestřiných prarodičů našla. Chodila jsem uličkami sem a tam, a pak jsem ho najednou uviděla. Byl až vzadu u plotu. Položila jsem na náhrobek kytici růží a zapálila svíčku.
Dívala jsem se, jak plamínek plápolá ve slabém větru, a v tom se to stalo! Zčistajasna jsem uslyšela divné šeptání: „Plavovlásko, konečně jsem tě našel.“ S leknutím jsem se otočila, myslela jsem si, že to je jen hloupý žert nějakého mladíka.
Nikdo tam však nebyl. Podívala jsem se nalevo, i napravo, ale žádnou vzdalující se postavu ani ničí stín jsem nezahlédla. Pomyslela jsem si, že se mi to nejspíš zdálo. Po chvilce se však hlas ozval znovu.
Byl jasný a zřetelný. Po těle mi vyskočila husina. I když jsem na duchy a strašidla nevěřila, ten hlas jsem si nevymyslela. Chtěla jsem být co nejrychleji pryč. Otočila jsem se na podpatku a pospíchala směrem k východu.
Vše jsem mu řekla
Po cestě jsem si všimla hrobníka. Nedalo mi to a zamířila jsem k němu. Trochu roztřeseným hlasem jsem mu řekla, co se mi stalo. Přesně jsem mu vylíčila, co jsem slyšela a kde se to stalo.
K mému překvapení se mi nezačal smát, dokonce mi ani neřekl něco v tom směru, že se mi to celé jen zdálo, naopak se na mě se zcela vážným výrazem ve tváři podíval a požádal mě, abych ho doprovodila na místo, kde k tomu došlo.
Pověděl mi příběh
„Tady to bylo,“ řekla jsem, když jsme došli k hrobu, kde odpočívají sestřiny prarodiče. „Myslel jsem si,“ přikývl hrobník a sundal si klobouk, aby si mohl rukou prohrábnout vlasy.
Posadili jsme se na nedalekou lavičku a hrobník mi odvyprávěl podivný a smutný příběh.
Prý tu došlo k neštěstí – opilý řidič přejel mladou dívku, která měla krátce před svatbou. Na místě byla mrtvá. Mladík, co si ji měl brát tu ztrátu neunesl a zabil se. Od té doby prý jeho duch bloudí po hřbitově a hledá svou ztracenou lásku.
„Nejste první, komu se něco podobného přihodilo,“ řekl nakonec. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet…
Dominika M. (47), Strakonice