S přítelem Josefem jsme se procházeli městem, když spatřil muže, který vypadal přesně jako jeho zesnulý otec. „Pojď, půjdeme za ním,“ řekl a přidal do kroku.

Tato událost, ke které došlo před třiceti lety, úplně změnila naše životy. Bylo mi tehdy necelých dvacet let a s Josefem jsem chodila dva roky. Znali jsme se už od prváku, ale více jsme se sblížili až v maturitním ročníku.

A když mě pak během maturitního plesu vyzval k tanci a pověděl mi, co ke mně cítí, došlo mi, že ani pro mě není pouze kamarád. Párkrát jsme si spolu nezávazně vyšli, a protože nám spolu bylo moc hezky a rozuměli jsme si, začali jsme spolu chodit.

Pozorovali jsme hvězdy

Věděla jsem, že Josef žije pouze s matkou, která byla velice milá a sympatická. O jeho otci jsem však nevěděla vůbec nic. Josef o něm nikdy nemluvil.

Když jsem byla pouze jeho spolužačka a kamarádka, tak mi to nevadilo, ale jakmile jsme spolu začali chodit a rozvinul se mezi námi bližší a důvěrnější vztah, přála jsem si vědět víc.

Jednou večer jsme spolu leželi v houpací síti u nás na zahradě. Drželi jsme se za ruce a mlčky pozorovali oblohu plnou hvězd. Sebrala jsem odvahu a zeptala se Josefa, co se stalo s jeho otcem. Jeho odpověď mě šokovala.

Zemřel v nemocnici

Myslela jsem si, že od nich třeba odešel za jinou ženou. Skutečnost však byla mnohem bolestnější. Jeho otec zemřel, když bylo Josefovi dvanáct let. Srazil ho opilý řidič. Utrpěl rozsáhlá zranění a vnitřní krvácení a po převozu do nemocnice zemřel.

„Byl to výjimečný člověk,“ řekl tichým a smutným hlasem Josef. „Staral se o maminku i o mě. Rád luštil křížovky, hrál krásně na housle a byl vášnivý sběratel mincí.“ Pohladila jsem Josefa po tváři.

„Škoda, že jsem ho nikdy nepoznala.“ Josef mě políbil do vlasů. „Určitě by ses mu líbila.“

Byly to vidiny?

Uplynul rok a my s Josefem jsme chystali naši svatbu. Neměli jsme peněz nazbyt, takže se jednalo o velmi skromný obřad. Skoro všechny peníze z platů jsme si dávali na spoření, abychom si mohli pořídit vlastní bydlení.

A pak, bylo to asi týden před svatbou, se to stalo. Procházeli jsme se městem, když se Josef zničehonic zastavil. „Co se děje?“ zeptala jsem se. Josef upřeně koukal před sebe. Byl jako opařený.

„Vím, že to bude znít šíleně, ale právě jsem viděl svého otce.“ „To není možný,“ řekla jsem. „Vážně. Ten muž měl úplně stejnou bundu s nášivkami, jakou nosil táta,“ stál si Josef na svém. Pak mě vzal za ruku a hnali jsme se ulicemi.

Našel minci

Zabočili jsme za roh. „Tamhle,“ řekl Josef a ukázal na krámek s oblečením. „Vešel tam.“ Vběhli jsme do obchodu. „Kde je ten muž?“ zeptal se Josef prodavače. Ten překvapeně zamrkal. „Nikdo, kromě vás, sem nevešel,“ řekl.

„Ale ano, viděl jsem ho,“ řekl Josef a začal chodit mezi stojany s oblečením. „Panebože,“ vykřikl Josef. „Dano, podívej, to je ta bunda. Tátova bunda.“ Sundal ji z ramínka a běžel ke kase. Když jsme vyšli ven, ihned si ji oblékl.

Vzápětí něco nahmatal v kapse. Byla to mince. Velice vzácná mince. Nechali jsme ji ocenit. Měla hodnotu několik desítek tisíc korun. Dodnes se ptám: je možné, že ji tam jeho táta zapomněl a Josefova vidina nás k ní takto dovedla?

Dana V. (48), Litoměřice