Nebezpečné temné síly se ukrývají kolem nás a běda nám, když je objevíme!

O té malé mýtině mi kdysi vyprávěla už babička. Ta bydlela s dědou na malé vesnici v domku poblíž lesa. Tenkrát jsem její povídání o místě, kde se vyskytuje opravdové zlo a kde mohou lidé ztratit duši, brala jako pohádku.

Jednoho dne jsem ale ve vesnici potkala podivně se chovajícího muže. Pamatuji si jeho nepřítomný a vystrašený pohled. Strašně jsem se polekala, když se na mě podíval, vykřikl a utíkal pryč. Ptala jsem se pak babičky, jestli toho člověka nezná.

Dozvěděla jsem se, že je to takový místní blázen, říkají mu Šílený Vincek a o rozum prý přišel právě na tom zlém místě.

Našla jsem si tam kamaráda

Své prarodiče jsem s tím, jak jsem vyrůstala, navštěvovala stále méně častěji. Jako slečnu z města mě vesnice moc nepřitahovala, ani jsem tam neměla žádné kamarádky.

Když mi už táhlo na patnáct a měla jsem skoro za sebou bouřlivou pubertu, sblížila jsem se u babičky o prázdninách s jedním klukem. Nešlo o žádnou první lásku, s Mirkem nás spojily spíš společné zájmy a vlastně i osud.

Také on tam byl u příbuzných a stejně jako já trochu nedobrovolně. Jezdili jsme se na kole koupat k rybníku do sousední vsi a povídali si o všem možném. Došlo také na legendu, kterou mi vyprávěla babička a na Šíleného Vincka.

Ten už ve vesnici nebyl, jeho blízcí ho dali do ústavní péče. Mirek samozřejmě stejně jako já pochyboval, že takové místo, kde člověku hrozí šílenství, existuje.

Zkusil se vyptat svých příbuzných a ti ho varovali, aby nepokoušel osud a nesnažil se tu malou mýtinu uprostřed lesa najít. Znáte to, s ohledem na jeho věk a povahu to bylo, jako by mu přímo říkali, aby tam šel. Vydala jsem se tam tehdy s ním.

Už jsem ho nikdy nepotkala

Dodnes si pamatuji, jak jsme jednoho odpoledne v hlubokém lese to zlé místo hledali. Dostali jsme se tam, kde stromy rostly opravdu jeden vedle druhého a nedalo se skoro procházet.

Padla tam na mě taková tíseň, že mě přešla odvaha a požádala jsem Mirka, abychom se vrátili. Vyhověl mi a už jsme se o další hledání nepokoušela. Odjela jsem tenkrát dřív než Mirek. Vyměnili jsme si adresy, ale on mi nenapsal.

Až dodatečně jsem se dozvěděla, že se zanedlouho poté pokusil o sebevraždu. A babička mi pak řekla, že přes varování zkoušel dál najít tu prokletou mýtinu, což se mu asi povedlo.

O jeho dalším osudu jsem věděla jen tolik, že střídavě pobýval v psychiatrické léčebně a doma a skončil s psychickými problémy v invalidním důchodu. Nikdy jsem ho už nepotkala, do vesnice, kde žila babička, už nepřijel.

Poté, co moji prarodiče krátce po sobě oba zemřeli, nechali si otec s matkou jejich stavení pro víkendové a rekreační pobyty. Začala jsem tam pravidelně jezdit zase až tehdy, když jsem měla vlastní rodinu.

A doslechla jsem se, že mezitím došlo na onom tajemném zlém místě k dalším případům, kdy se tam někdo zbláznil.

Ta hrůzná mýtina má další oběti

Snažila jsem se, aby se o té místní pověsti nedozvěděly moje děti. Když se mě pak jednou na to ptaly, zamluvila jsem to s tím, že lidé prostě chtějí vypadat zajímavě a vymýšlejí si.

Přiznávám ale, že jsem se jednou znovu vypravila na místo, kam jsem kdysi v mládí šla s Mirkem. Nenašla jsem ho úplně přesně, ale úplně jasně jsem vnímala, jak se kolem mě mění prostředí a jak mě ovládá stoupající hrůza.

Ani na druhý pokus jsem se tak na tu tajemnou mýtinku nedostala. Nedávno jsem slyšela, že na kraji lesa našli nějakého vyčerpaného turistu, který vůbec nemluvil. Je mi jasné, kde se předtím ocitl a co ho asi čeká. Pokoušet osud ale už nikdy nebudu.

Anna G., (47), Plzeň