Matčinu sestru jsem nikdy nepoznala. Emigrovala do Ameriky a už se nevrátila. Když zemřela, chtěla jsem se jí alespoň poklonit a zapálit svíčku u jejího hrobu.

Osobně jsem se s ní nikdy nesetkala, ale přesto jsem měla pocit, že ji znám. Maminka mi toho o své sestře Ingrid totiž hodně navyprávěla. Často vzpomínala na společné dětství a barvitě mi líčila všechny příhody, které se svou sestrou zažily.

Když však přišla revoluce, Ingrid na rozdíl od mé maminky emigrovala do Ameriky. Tam si později našla i přítele, ze kterého se stal o pár měsíců později i její manžel. Založila s ním rodinu a natrvalo se tam usadila. Do Česka už se nikdy nevrátila.

Zvláštní pocit

Před osmi lety ovšem Ingrid tragicky zemřela. Podrobnosti té události neznám, vím jen, že se jednalo nějakou přestřelku na ulici. Ingrid byla dvakrát postřelena. Převezli ji do nemocnice, ale bohužel na následky vnitřního krvácení zemřela.

Její tělo bylo posléze převezeno k nám do Čech a pohřbeno do rodinného hrobu. Už při smutečním obřadu jsem cítila něco zvláštního, co neumím slovy dost dobře popsat, proto jsem se rozhodla, že se další den na hřbitov vrátím.

Magické místo

Bylo krátce po páté hodině, když jsem přišla z práce domů. Žádné povinnosti na mě nečekaly, tak jsem nasedla do auta a vyrazila na hřbitov. Cestou jsem ještě koupila kytici afrikánů a svíčku, kterou jsem chtěla za tetičku zapálit.

Když jsem prošla vstupní bránou, už se pomalu šeřilo. Na některých hrobech plápolaly svíčky, jiné byly úplně temné. To místo působilo přímo magicky. Procházela jsem uličkami mezi hroby až ke zdi hřbitova, kde byl rodinný hrob.

Zjevila se nad hrobem

Na studenou mramorovou desku jsem položila květiny a zapálila svíčku. S lehkou nostalgií jsem si vybavovala historky, které mi maminka povídala. „Máš oči jako náš tatínek. Kdo vlastně jsi?“ vytrhl mě z myšlenek čísi hlas.

Polekaně jsem sebou trhla a zvedla hlavu. Přede mnou se zjevila žena a dívala se mi upřeně do očí. „Ty musíš být Ivanky dcera! Jako bys jí z oka vypadla.“ Překvapeně jsem zamrkala a natáhla k ženě ruku.

Když jsem se však chtěla dotknout její vřelé tváře, její obrys náhle vybledl a rozplynul se.

Na kůži mi zůstaly otisky

Domů jsem se vracela jako v mrákotách. To není možné, opakovala jsem si stále dokola. Ta tvář – to byla tvář mé tety Ingrid. Když jsem večer ulehla do postele, myšlenky se mi vracely stále na hřbitov.

Ten podivný zážitek mi nedal spát. Převracela jsem se z boku na bok asi do jedné hodiny ráno. Až pak jsem vyčerpáním usnula. Zdálo se mi o ženě, která se nade mnou skláněla. Nebylo jí vidět do tváře, přesto jsem věděla, že je to moje teta Ingrid.

Objala mě a pevně mě k sobě přitiskla. Úplně jsem cítila, jak se mi její nehty zarývají do kůže. Když jsem ráno vstala, šla jsem se jako vždy osprchovat. A tam, v zrcadle, jsem si toho všimla – otisků nehtů na své kůži.

Že by ten sen nakonec nebyl jen pouhým snem? Mohlo skutečně dojít k setkání mezi mnou a tetou v nějakém jiném časoprostoru?

Věra T. (40), Opava