Cítila jsem, že potřebuji změnu. Nevěděla jsem jakou a přestala jsem se cítit dobře. Doma jsem byla nervózní a napětí jsem přenášela na manžela i syny.

Ti se pak samozřejmě ke mně taky nechovali tak, jak bych si přála. Prostě bylo doma dusno. Netušila jsem, z čeho moje pocity pramení. Možná nuda a stereotyp, nikam se nevyvíjející pracovní a rodinná situace.

Byla jsem fyzicky i psychicky unavená Když jsem se podívala do zrcadla, dobrá nálada mě nikdy nepřepadla. Viděla jsem tam je strhanou a neupravenou ženu, která už nemůže nikoho ničím překvapit. Natož manžela.

Rozhodla jsem se pro radikální změnu

V práci mě kolegyně popostrčila, ať si zkusím zlepšit náladu třeba u kadeřníka. „Nový účes ti prospěje, uděláš si s ním radost a hlavně malou změnu ve svém životě,“ vysvětlovala mi Eliška.

Měla pravdu. A tím začala moje proměna. Vždycky jsem nosila delší tmavé vlasy. Radikální změna proto byla možná jen dvěma způsoby. Na krátko nebo blond. V krátkých vlasech ale vypadá každá žena trochu starší a to jsem nechtěla.

Když jsem přišla domů nová a hezčí, manžel na mě sotva otočil hlavu. Jakmile spatřil mou novou barvu, nejdřív propukl v huronský smích a pak následovala palba otázek: „Ty ses snad zbláznila? Proč ses takhle zprznila? Vypadáš jak odbarvená komediantka.

Komu se chceš v tomhle jako zalíbit?“ Jeho reakce mě ranila, ale vlastně ani tolik nepřekvapila. Co bych mohla od Luďka vlastně jiného čekat? Jeho kritika ale ve mně vzbudila ještě větší touhu po změně.

Cítila jsem se v nových vlasech tak nějak lépe a mladší. V salónu, kde jsem byla, navíc nabízejí i jiné služby jako masáže, kosmetiku zeštíhlující a omlazující procedury.

Spolupracují i s klinikou zabývající se plastickou a estetickou chirurgií, tak jsem si nabrala spoustu letáků a brožur a přemýšlela jsem, jak si vylepšit nejen vzhled, ale i vlastní pocit a náladu.

Chci víc

Najednou, když jsem se měla čím zabývat, slýchala jsem od kolegyň, jak jen kvetu a jak mi prospěl nový účes. Rozhodla jsem se pro aplikaci botoxu a vyhlazení vrásek a taky operační redukci podbradku.

Samozřejmě jsem o tom nikomu neřekla. Naplánovala jsem si termín operace na stejnou dobu, kdy jezdí Luděk pravidelně každý rok s partou dalších nadšenců na hory.

Synové s námi bydlí střídavě, pokud zrovna nemají žádnou přítelkyni, ale těm nic vysvětlovat nemusím.

Oni mě taky dávno neinformují o svých plánech. Když nastal čas zákroku, vzala jsem si týden dovolenou a hned první den nastoupila na sál. Po operaci jsem musela nosit návlek na krk, aby se zahojily stehy a podbradek pěkně zmizel.

Když se vrátil Luděk z hor, zakryla jsem návlek šátkem. Hned si ani nevšiml a vystačil si s odpovědí, že mě bolí v krku.

Začal žárlit

Druhý den za světla poznal, že nemám jen šátek a zkoumal, co se mi to stalo. Musela jsem s pravdou ven. Luděk se rozčílil a zrudl jako krocan. „Kolik jsi za to proboha dala? Komu se chceš zalíbit? Máš snad nějakýho jinýho?“ To bylo jediné, co ho zajímalo.

Peníze. A žárlivý byl v mládí taky dost. Tak že by se mu to na stará kolena vrátilo? To mě zase trochu potěšilo. Krk si vedl dobře a za tři týdny byl kompletně zahojený. Připadala jsem si jako znovuzrozená.

Co dokáže takový jeden obyčejný tlustý lakok… Sama jsem viděla, jak mi to prospělo, a omládla jsem. Teď ještě aplikaci pár injekcí botulotoxinu a budu kočka jako dřív.

Hlavním záměrem bylo zbavit se mračící rýhy nad nosem, jemně vyhladit čelo a okolí svěšených koutků.

Výsledky byly vidět asi až po pěti dnech. Najednou se mi kůže začala napínat a lidé mě začali chválit, že jsem se nějak hezky vyspala nebo, že jsem v té blond barvě úplně omládla. Dbala jsem na líčení a každé ráno vycházela z domu s pocitem, že mi to sluší.

Cítím se dobře, manžel remcá

Luděk stále remcal, co se to se mnou poslední dobou děje. „Jestli máš nějakého milence, řekni mi to rovnou, abych ti nezacláněl, a můžeme to rovnou ukončit,“ navrhoval mi naštvaně.

Kdyby mě radši pochválil, že mi to třeba sluší. Jako moji synové. Ti lichotkami nešetřili. Největší satisfakcí pro mě bylo, že se cítím mnohem lépe psychicky než dřív. A to že se mi začali dvořit i kolegové v práci. Nemám v úmyslu Luďkovi zahýbat. Jen se cítit sama se sebou spokojená.

Ivana H. (55), Kolín