Koupila jsem sovičku, abych podpořila nemocné děti. Přinesla nám štěstí, v jaké jsme vůbec nedoufali.
Říká se, že věci darované z lásky mají velkou energii a moc chránit obdarovaného. Já jsem ale účinnost takového daru nejspíš ještě znásobila. Moje vnučka Natálka se chystala na přijímací zkoušku na vysokou školu.
Obor si vybrala nesmírně těžký a hodně obsazený, dalo by se říci, že její šance na úspěch byla minimální. Den před zkouškou jsem kráčela po ulici, a najednou mě oslovila mladá dívka, která mi mou vnučku čímsi připomínala.
Nebyla ji sice podobná, ale bylo v ní něco, co mi ji v tu chvíli vybavilo. Ta dívka s milým úsměvem a laskavostí se mě zeptala, zda bych nepodpořila děti s onkologickým onemocněním tím, že bych si zakoupila drobný výrobek.
Většinou nemám jako důchodkyně na takové investice rezervy, ale tentokráte mě napadlo, že by to mohl být vhodný maskot pro štěstí pro vnučku. A tak jsem si jeden z přívěšků vybrala. Byla to vydařená keramická sovička, a ty jsou přece symbolem moudrosti, že?. Snad to té naší mladé přinese štěstí, říkala jsem si.
Propadala zoufalství
Po celou dobu zkoušek jsme ji drželi palce a vysílali pozitivní energii. Ve velkém očekávání jsme dychtily, s jakou vnučka domů přijde. Natálka dorazila dříve, než jsme čekali, ale byla celá vyjevená.
Oči měla rozšířeny údivem a tvářila se jako Alenka v říši divů. Pod tlakem našich dotazů začala vyprávět, co se na zkoušce dělo. Na stolek před sebe položila vedle tužek a dalších pomůcek i mého malého maskota.
Testy byly prý tak těžké, že se jí už při přečtení prvních otázek udělalo špatně a měla chuť odejít. V hlavě měla prázdno, nebyla schopná se soustředit a chtělo se jí brečet a utéct.
Jak ale byla ponořená do svých chmur, uslyšela najednou v hlavě cizí hlas, jak ji vlídným a laskavým tónem říká, aby se uklidnila. A znovu si přečetla první otázku…
Duch ji neopustil
Přečetla si jí znovu pomalu – a pak ještě a ještě, slovo od slova. A ten hlas ji řekl, ať se podívá na bílou stěnu před sebou a přimhouří oči. Když to vnučka udělala, objevily se na stěně obrazce. Chvíli tančily a mlžily se. Pak se slily do slov.
Vnučka najednou viděla zcela zřetelně písmena a text, který přepsala na papír. Byla to odpověď na otázku. A tak to šlo jedna otázka po druhé, až vnučka zodpověděla všechny dotazy, které v testu byly. S napětím jsme čekaly na výsledky.
Zda se jednalo pouze o fantazii nebo snad halucinace ze zoufalství, nebo to byl opravdu nějaký duch, který naší Natálce napovídal? Když se na internetu objevily výsledky, měla vnučka plný počet bodů a dostala se na školu, po které toužila.
Maskota má už dva roky a nikdy si jej nezapomene vzít nejen na zkoušky, ale vždy, když ji na něčem hodně záleží.
Věra (71), Praha .