Krmila jsem opuštěného pejska, protože mi ho bylo líto. On se mi za to odměnil a varoval mě před násilníkem.

Patřím mezi ty nenapravitelné typy lidí, kteří se nepoučí z neštěstí druhých. Vím, že se často povídá v televizi o nebezpečích, která hrozí starším a nemohoucím lidem, ale já si na ně většinou vždycky vzpomenu až ve chvíli, kdy je pozdě.

Jsem takový celoživotní snílek, který si neuvědomuje, co všechno se může stát. Mnohdy jdu nástrahám nebo dokonce nebezpečí vstříc. Tak tomu bylo i v případě, kdy měl pes větší rozum, než já…

Bylo mi ho líto

Nevím, kde se v naší ulici vzal. Nikdo se k němu nehlásil. Pobíhal po sídlišti a žil z toho, co si našel nebo mu někdo dal. Toho chudáka musel někdo vyhodit, vysadit z auta co nejdále od domova a nechat na pospas osudu.

Domů si ho nikdo vzít nechtěl, ale většina z nás mu občas něco od oběda hodila. Pravidelně chodíval do místní hospody a tam vždycky pochodil. Pejsek to byl milý a dobře naladěný, snad proto mu všichni neřekli jinak než Štístko.

Chlapi si ho hladili pro štěstí, když šli vsadit na fotbal, a občas se jim opravdu něco málo vyhrát podařilo.  Což podporovalo pejskovu pověst. I já jsem mu občas něco dobrého dala. Pro toho psího komika a šibala jsem měla slabost.

Jednou se ale stalo něco, co náš vztah posílilo tak, že jsem si Štístka vzala domů.

Zachránil mi život

Vracela jsem se od dcery později, než bývalo mým zvykem. Už byla tma a já musela projít kolem opuštěné zdi. Najednou se u mě objevil Štístko a radostně mě vítal. V tašce jsem neměla nic, abych mu udělala radost.

On se ale i tak ke mně přidal a věrně mě provázel. Najednou se ale zastavil a začal vrčet. Zíral do chroští a něčeho se příšerně bál. Široko daleko ale nikdo nebyl. Říkala jsem si, že nejspíš viděl nějaké zvíře – snad krysu. Druhý den se ale situace opakovala.

Vracela jsem se tentokráte od známé, u zdi se objevil Štístko a provázel mě. Zastavil se na stejném místě, zíral upřeně na keř a opět vrčel a cenil zuby. Nedokázala jsem si jeho chování vysvětlit.

Tak ale tomu bylo i následující den a pak ještě čtvrtý… přestala jsem tím místem chodil. Raději jsem si trochu zašla. A udělala jsem dobře. Přesně v těch místech krátce na to kdosi přepadl seniorku, okradl ji a dokonce zbil.

Věřím tomu, že to nebezpečí Štístko cítil a snažil se mě varovat, abych se mu vyhýbala. A tak jsem se rozhodla. Vzala jsem si pejska domů a nikdy jsem nelitovala. Byl už sice starý, ale prožila jsem s ním krásné tři roky.

Anna (74), Blansko .