Jsem žena hodně neopatrná a důvěřivá. Po smrti kamarádky jsem podědila jejího psa a on mě za to zachránil před nebezpečnou bytostí.

Jsem takový celoživotní snílek, který si neuvědomuje, co všechno se může stát. Mnohdy jdu nástrahám a nebezpečí vstříc. Tak tomu bylo i v případě, kdy měl můj pes větší rozum, než já. A to jsem ho původně nechtěla. V podstatě jsem měla vždycky jen samé kočky.

Říkala jsem si, že psům nerozumím. Pinďa mě ale přesvědčil o opaku…Moje dlouholetá kamarádka onemocněla a její čas se rychle naplnil. Ani rozloučit jsme se nestačily. Vlastně jsem šla k ní na návštěvu, a tam se tu smutnou zprávu dozvěděla.

Přišla jsem přesně ve chvíli, kdy se o její majetek příbuzní prali, kdo ale zůstal bez povšimnutí a o koho nikdo nejevil zájem, byl její starý pejsek. Jak jsem to tak všechno sledovala, přišlo mi jako dobré si toho nebožáka vzít.

Bála jsem se, co na to řeknou moje dvě kočky seniorky. Ony ale příliš neprotestovaly, Laskonka nový přírůstek do rodiny ignorovala a Kokoska si na Pindu rychle zvykla.

Pinďa se třásl

Ten večer jsem se zdržela u známých. Domů jsem se vracela k půlnoci a cestu jsem si krátila přes pole kolem lesa. Nebála jsem se, protože Pinďa šel se mnou. Když se z lesa vyrojily světlušky, uvědomila jsem si, že je jejich období.

A hned vzápětí mi došlo, že je Svatojánská noc. Přesně ta, kdy se otevírají poklady. Procházeli jsme kolem pobořené zdi opuštěného domu, když se pes zastavil a začal vrčet. Zíral do chroští, kde ale nikdo nebyl.

Musela jsem ho protáhnout kolem, jak si nechtěl nechat říct a na vodítku vzdoroval. Něčeho se příšerně bál. Široko daleko ale nikdo nebyl. Říkala jsem si, že nejspíš viděl nějaké zvíře. Světýlka se shlukla v jednom jediném bodě.

Nevím, jak se to mohlo s tát, ale v hlavě se mi usadil hlas, který mě lákal, ať za tím světelným úkazem vykročím.

Byl tam poklad?

Nevěřila jsem svým očím. Obrovský kámen, který dobře znám, chodívám totiž na houby a les mám prolezlý, byl malinko posunutý a v zemi pod ním se černala díra. Pinďa kňučel opravdu zoufale a dokonce mě začal popotahovat za sukni. Já byla ale jako očarovaná.

Nevím, co mě to napadlo, padla jsem na kolena a strčila ruku do té díry. Oči se mi rozzářily očekáváním, když jsem nahmátla něco, co se podobalo malé truhličce. Lačně jsem tam ponořila i ruku druhou, abych ten předmět vytáhla.

V tu chvíli mě ale cosi v díře uchopilo za ruce a začalo táhnout dovnitř. Polila mě hrůza. Nic jsem sice neviděla, zato jsem ale ucítila mrtvolný zápach.

Vrhl se do tmy Nevěděla jsem, co dělat, když tu mi Pinďa se zuřivým štěkotem přeběhl po zádech a skočil na tu bytost uvnitř. Cítila jsem, jak mě ty spáry pustily. Rychle jsem se hrabala ven, vyskočila na nohy a utíkala, co mi nohy stačily.

Zastavila jsem se až doma. Pinďa ale se mnou neběžel. Marně jsem na něj čekala. Až po týdnu a s doprovodem jsem se odvážila za denního světla do lesa ke kamenu. Žádný otvor pod ním jsme ale nenašli.

Tam mi pejsek mé kamarádky o svatojánské půlnoci zachránil život a položil nejspíš svůj vlastní. Většina známých mi ale ten příběh nevěří.

Alena (61), Česká Skalice .