Otec mi zemřel v dětství, matka o něm mnoho nemluvila. Když jsem mu na Svátek zesnulých zapálila na hrobě svíčku, oslovil mě starý pán. Mého tatínka dobře znal.

Tatínek zemřel, když jsem začala rozum brát. Zahynul tragicky, maminka se po jeho smrti odstěhovala a nikdy o otci nehovořila. Jeho smrt i vztah s matkou byly zahaleny tajemnou rouškou.

Mnohokrát jsem zkusila na toto téma zavést hovor, vždycky to ale bylo neúspěšné. Roky ubíhaly, já se vdala, založila si rodinu, ani jsem se neotočila, a moje děti maturovaly a rozběhly se do světa. A tak jsem nechala tajemství osudu. A vnitřně se smířila.

Tak, jak jsem tomu činila každý rok, jsem nasedla před několika lety v období Dušiček na vlak a vypravila se na otcův hrob. Byl to už takový můj rituál – zapálím svíčku, projdu se po známých místech a nakonec si dám svařáček v místní hospůdce. A večer zpátky domů.

Tiše pozorovat okolí

Starého pána jsem si všimla hned, jak jsem na hřbitov přišla. Prošla jsem kolem něho a pozdravila. Vytrhla jsem ho tím ze zamyšlení, překvapeně se na mě podíval, a pak pokýval hlavou na pozdrav.

Sklonila jsem se nad tatínkovým hrobem, vytáhla svíčku a snažila se ji zapálit. Když se mi to konečně podařilo, zůstala jsem stát v tiché vzpomínce na někoho, koho jsem vůbec neznala. Z myšlenek mě vytrhl hlas starého dědy:

„Ke komu z té rodiny patříte?“ zeptal se zvědavě, „Já je dobře znám.

S Frantou jsme byli nejlepší kamarádi, škoda, že tak brzy zemřel…“ Ta slova byla pro mě andělská hudba – jediný František, který v tom velkém hrobě ležel, byl otec Ten stařík byl poklad Byl velmi dojat, když jsem mu sdělila, že jsem Františkova dcera.

Hned mi začal vyprávět. Chytila jsem se šance a pozvala pána do místní restaurace a tam mu dlouhé tři hodiny naslouchala. Najevo tak vyšel i důvod, nedorozumění, mezi mým otcem a maminkou v den, kdy táta havaroval.

Tenhle pán znal pravdu.

Ta mého otce v maminčiných očích očistí. Vzala jsem si starého pána mobilní číslo a domluvili jsme se, že za týden přijedu i s maminkou. Starý pán mě doprovodil na nádraží a mávali jsme si, dokud nezmizel z očí. Okamžitě jsem mamince vylíčila, co se stalo.

Celá se třásla a plakala. Všechno, co starý pán říkal, byla pravda. To, co jí celý život tížilo, z duše spadlo. Na setkání se starým pánem se dokonce těšila. Byl to snad duch? Za týden jsme nasedly na vlak a vyrazily… Jenže ouha!

Marně jsem volala na mobilní číslo, které mi otcův kamarád dal. Neexistovalo. Usadily jsme se s maminkou v hospůdce u stejného stolu, kde jsem seděla před týdnem.

„Nevíte, prosím,“ zeptala jsem se obsluhy, „kde bydlí ten pán, se kterým jsem před týdnem tady seděla?“ Servírka se na mě podívala překvapeně. „S nikým jste neseděla,“ odpověděla. A štamgasti přitakali:

„Říkali jsme si, že tam sedíte tak sama, že vás pozveme, ale vy jste byla tak zamyšlená…“ Byl to snad duch? Napadlo nás s maminkou. Ten starý pán, jak jsem si dodatečně uvědomila, nic nepil. A servírka?

Ani se na něho nepodívala, natož aby se pána zeptala, jestli si něco nedá – jako by tam nebyl.

Jindra (56), Znojemsko .