Moje divoké mládí bylo důsledkem problémů v naší rodině. Otec byl kriminálník a alkoholik, který mámu opustil hned potom, co porodila mého mladšího bráchu Pepu. Máma na nás neměla nervy, sílu ani peníze a tak taky často sahala po láhvi vína.

Toužila jsem po mámě, jakou měla moje kamarádka Zuzka, ke které jsem často chodila na návštěvu. Zuzčina maminka znala poměry v naší rodině, takže se kolikrát o mě postarala, abych byla najedená a čistě oblečená.

Moje máma mě ani Pepíka vůbec nezvládala, táta nebyl na dosah už vůbec a babička byla taky alkoholička.

Se vším jsem sekla

V osmé třídě, kdy jsem byla nejvíc pubertální, jsem se rozhodla, že škola je na nic a tak jsem tam občas vůbec nedorazila. Mámě to bylo úplně jedno. Jen díky Zuzčině mamce, z které jediné jsem měla trochu respekt, jsem základní školu dokončila.

Pomohla mi vybrat i kadeřnický učňák, kam jsem potom nastoupila. Od šestnácti let jsem si žila vlastním životem a nikomu se nezpovídala. Lásku, kterou jsem doma nikdy nedostala, jsem hledala mužů. Proto jsem taky v sedmnácti otěhotněla. Tím pádem byl se školou úplný konec.

Poradila mi, že se mám dcery vzdát

Zakročila až babička, která se vrátila z protialkoholního léčení, právě když jsem se dozvěděla, že čekám dítě. Rozhodla za mě a mou mámu, která se utápěla kromě lahve vína ještě v depresích, že nejlepší bude, když dám dítě k adopci do dětského domova.

A tak jsem poslechla. Narodila se mi holčička, které jsem dala jméno Zuzanka, po mé kamarádce. Babička se postarala se o to, abych se vrátila do školy a dodělala si aspoň výuční list.

Babičce vděčím minimálně za to, že mě postavila do latě a ač to nebylo jednoduché, nastavila mému životu jakýsi řád.

Když se ohlédnu do svého mládí, vidím, jak jsem byla hrozně hloupá, ale viním z toho svou matku, která může za naše vychování. Brácha podědil rodinný zlozvyk, a i když ho babička nakonec taky vzala do péče, je z něj alkoholik a příživník.

Chtěla jsem toho pravého

Po škole jsem si našla zaměstnání a dlouhou dobu pracovala jako kadeřnice poblíž místní fabriky. Chodili ke mně skoro všichni zaměstnanci na střih a tak jsem neměla o setkávání s muži nouzi.

Zařekla jsem se ale, že počkám až na toho pravého. Tím měl být Jarda, se kterým jsem po půl roce randění otěhotněla. Bylo mi dvacet tři, hrozně jsem se do něj zamilovala a věděla jsem, že tohle miminko už vychovám.

Až v tu chvíli, co jsem byla podruhé v očekávání, jsem začala myslet na dceru, kterou jsem odložila. Jardovi jsem se svěřila, že mám ještě Zuzanku, až když se nám narodil malý Daník. Moc dobře to nevzal, začaly problémy a nakonec jsme se rozvedli.

Nemohla jsem ale přestat myslet na Zuzku, že jí chci zpátky. Vždyť teď už chodí do první třídy, pomyslela jsem si. Jak asi vypadá? Pustila jsem se do pátrání.

Hledala jsem dceru u cizích

Našla jsem rodinu, která si Zuzanku adoptovala a kontaktovala její maminku. Bylo velmi náročné jí přesvědčit k setkání. Nakonec jsme se dohodly, že nejdřív se potkáme samy a já jí budu vyprávět můj příběh.

Chtěla jsem, aby mě vyslechla, aby věděla, že na Zuzku myslím. Kupodivu jsem v paní Aleně, náhradní Zuzčině matce, našla zalíbení. Byla to citlivá duše, která nemohla mít vlastní děti.

Scházeli jsme se častěji a viděla jsem, že i ona má pro mě po mé „zpovědi“ pochopení.

Vymýšleli jsme (i s psycholožkou), jak nejcitlivěji zařídit, aby Zuzka vše pochopila a přijala mě. Věděla už, že je adoptovaná, že má náhradní maminku. Ale netušila, že jsem toužila ji potkat.

Pořád se stydím

Zuzka mě poprvé viděla jako maminčinu kamarádku a po několika měsících jsme jí jemně sdělili, že já jsem ta její máma, co ji kdysi nemohla vychovávat. Bylo to velmi emotivní pro obě rodiny.

A nepopsatelné. Byla jsem tak šťastná, že jsem ji mohla potkat. Rozhodli jsme ale, že bude nadále žít s maminkou Alenou a se mnou se bude vídat, kdykoliv bude chtít. Tak to bylo až do její dospělosti. Dnes je Zuzce 34 a já jsem dvojnásobnou babičkou.

Vídáme se pravidelně a to i s náhradní maminkou Alenou a je z nás taková milá dvojrodina. Jen těžko se mi mluví se Zuzkou o minulosti. Přijde mi, že se nelze dostatečně omluvit za to, co jsem jí v dětství provedla.

Jana P. (51), Olomouc