Volné sobotní odpoledne. To byla paráda! Po dlouhé době jsem nemusela ani pracovat, ani se starat o rodinu. A tak jsem ze samé radosti chtěla pečovat o sebe. Nebyl to vůbec dobrý nápad.

Vanu jsem napustila příjemně teplou vodou a nasypala do ni voňavou koupelovou sůl.

Kolem vany jsem zapálila vonné svíčky a pustila si příjemnou muziku. To bude super relax!

Sjela jsem jak po másle

Shodila jsem ze sebe župan, namočila opatrně jednu nohu, pak druhou. A hups! Nohy mi podjely a já tvrdě dosedla do vany. Ale ne napodél, jak by bylo logické. Ale na štorc.

Zády jsem se opírala o jednu stěnu koupací nádoby a nohy byly nepřirozeně ohnuté na druhé straně. Byla jsem tam zaklíněná dost pevně. Ani jsem se nemohla pohnout.

Nevěděla jsem, co dělat

A co teď? Kolena zaklíněná ve vaně mě hrozně bolela a rukama jsem neměla za co se vzepřít, abych se z této nezávidění hodné pozice zvedla. Navíc nejsem vůbec žádný drobeček. A tak jsem vanu na šířku dokonale zaplnila.

Chvíli jsem byla dost otřesená a v šoku. Pak jsem se ze zoufalství začala smát. Nakonec jsem propukla v usedavý pláč. Co budu dělat?

Kdo mě tady objeví?

Během víkendu bylo jasné, že domů nikdo nedorazí. Dcera je s dětmi na chalupě a manžel přijede ze služební cesty až ve středu. No do té doby budu už asi dávno mrtvá. Kdybych alespoň měla v dosahu svůj mobil.

Jenže ten ležel v obýváku na stole. Voda pomalu chladla a mě začínala být zima. Bude lepší ji vypustit. Na špunt jsem nakonec s velkou námahou dosáhla.

O vodě přece přežiju

Trochu jsem se uklidnila. Rukou dosáhnu i na kohoutek, a tak se budu moc i napít. Voda je pro přežití nejdůležitější. Pár dní s ní vydržím a pak se někdo z rodiny objeví. Trochu jsem se uklidnila.

„Musím se sebou něco konečně udělat.“ Řekla jsem si, když jsem se zadívala na své zaklíněné tělo. Jsem tu opravdu jak vorvaň. Chabě jsem se tomu vtipu zasmála. Relaxační hudba už dozněla a v koupelně se rozhostilo naprosté ticho.

Noc ve vaně

Napadlo mě, že bych mohla začít volat o pomoc. Ve světlíku by to snad někdo uslyšel a začal by pátrat, odkud to zní. Pak mě zase přepadly pochyby. Jak by se ke mně ale dostali. Mám přece bezpečnostní dveře.

Dokázali by je vůbec vyrazit? A vlastně ani nevím, kolik je hodin. Možná už je noc a všichni dávno spí anebo se koukají na ten film, na který jsem se dnes tolik těšila. Úplně jsem ztratila pojem o čase. Roztřásla mnou zima.

Z posledních sil jsem dokázala stáhnout z věšáku u vany osušku a přikryla se jí.

Vzpomínky se vyrojily

Už mě ani nohy nebolely. Byla jsem celá ztuhlá a otupělá. Vody jsem se napila, ale kručelo mi hrozně v břiše. No, pokud tu budu muset zůstat až do středy, než přijede manžel, skvěle zhubnu.

Napadlo mě. To bych se pak možná z té šlamastiky uvolnila sama. Vzpomněla jsem si na jeden svůj otřesný zážitek.

Tobogány nesnáším

To byla naše dcera Dominika ještě malá. Jeli jsme tehdy do Aquaparku a manžel s dcerou mě přemluvili, abych sjela tobogánem. Byl to otřesný zážitek.

A celou dobu co jsem jela tou pitomou rourou, jsem nemyslela na nic jiného, než že se tam zašprajcnu a nedostanou mě ven.

Konec dobrý, všechno dobré

Musela jsem nakonec přece jen usnout. Ze spánku mě probudil výkřik. Nade mnou stála moje dcera s vnučkou Dádou a malým Toníčkem. „Mami, co se stalo!“ Byla bledá jak stěna. Zřejmě si chudinka myslela, že jsem mrtvá.

S velkými obtížemi mě ale nakonec vytáhla z vany. Byla jsem tak ztuhlá, že jsem se nemohla ani narovnat. Zabalila mš do deky, uvařila horký čaj, dala mi najíst a položila hezky do postele. Na mobilu jsem měla od ní snad dvacet nepřijatých hovorů.

Nakonec se sebrala a přijela z chaty hned ráno. Aby zjistila, co se stalo.

Alžběta Z. (61), Písek