Nejhorší na světě je, když rodiče přežijí své dítě. Nás taková tragédie bohužel potkala.

Než jsme se s Rudolfem vzali, měli jsme velké plány ohledně budoucí rodiny. Chtěli jsme mít nejméně čtyři děti, ideálně na střídačku: syn, dcera a pak ještě jednou. Nevyšlo nám to úplně přesně.

Dlouho jsem nemohla otěhotnět a když jsem po pěti letech snažení přišla do jiného s stavu, narodila se jako první dcera. Druhé těhotenství přišlo nečekaně rychle, dá se říct neplánovaně a opět jsem na svět přivedla dceru.

Třetí porod pak byl vysloveně rizikový a bylo jasné, že bude poslední. Nechali jsme se překvapit, jestli se narodí dcera nebo syn – na třetí pokus to byl konečně manželův vytoužený kluk. Dali jsme mu jméno Adam.

Odmalička jsme ho rozmazlovali

Zatímco s oběma staršími dcerami, Monikou a Helenou, nebyly nikdy žádné velké problémy a dokonce i pubertu prožily bez obvyklých hádek, rebelantství a malérů, Adam byl dost nezvladatelný už odmala. Měli jsme na tom samozřejmě svůj podíl jako rodiče.

Příliš jsme ho rozmazlovali, hlavně Rudolf. Tím, že se Adam narodil až jako třetí dítě a on si na něj musel tak dlouho počkat, získal k němu až nekritický vztah.

Zatímco Monika a Helena si musely o některé věci samy požádat, Adamovi můj muž sám všechno téměř vnucoval až pod nos. Někdy jsem to cítila jako křivdu a párkrát jsme o tom měli s manželem spor, ale on si vždy stál na svém.

Několikrát jsme řešili Adamovy problémy ve škole, hlavně s chováním. Myslel si zkrátka, že si může dovolit všechno.

Před maturitou měl problém

Po základní škole se syn dostal na prestižní gymnázium a ani já, ani Rudolf jsme nepochybovali o tom, že pak úspěšně zvládne i vysokou školu. Inteligentní na to byl opravdu hodně, učení mu vždycky šlo samo.

Na gymnáziu se Adam přece jen trochu povahově uklidnil, i když ty základní prvky rozmazlovaného dítěte v sobě měl pořád. Největší problém jsme řešili v maturitním roce, kdy přivedl do jiného stavu jednu spolužačku.

Ta do něho byla zamilovaná, ale on ji bral spíš jako zábavnou hračku a jakmile otěhotněla, začal jí ignorovat. Takový sobecký přístup se mi vůbec nelíbil. Musím uznat, že ani manželovi. Adam od nás dostal co proto.

S rodiči té dívky jsme se potom několikrát setkali a všechno se vyřešilo tím, že dívka šla na interrupci a odmaturovala až na podzim. Adam se mezitím dostal na vysokou školu. Za úspěšnou maturitu se samými jedničkami od nás dostal vlastní auto; řidičák už si předtím udělal.

Nemohla jsem se s ním rozloučit

Za volantem se bohužel Adam choval dost bezohledně. Myslel si o sobě, že je mistr světa. Svezla jsem se s ním jednou a musela jsem si přiznat, že se bojím. Ten strach ve mně zůstal pokaždé, když jsem věděla, že Adam autem někam jede.

Bohužel se brzy ukázalo, že byl oprávněný. Ještě než syn nastoupil na vysokou školu, nastal krutý a osudový obrat. Ve vysoké rychlosti vyletěl ze silnice. Byl v tu chvíli v autě sám.

Ačkoliv další řidič, který nehodu viděl, hned zavolal pomoc, následky byly tragické a nevratné. Do nemocnice Adama odvezli v kómatu. Měl spoustu zlomenin, tím nejhorším ale byla fraktura lebky.

Když jsme přijeli do nemocnice, byl schopen dýchat jen za pomoci přístrojů. Druhý den nám lékaři oznámili krutou pravdu. Syn je už ve stavu klinické smrti a z kómatu se nikdy neprobere.

Mohou jen udržovat jeho tělo ve vegetativním stavu, ale i to je jen otázkou času. Rudolf se z toho zhroutil, já se snažila držet nás nad hladinou oba. V nemocnici se na nás obrátili se žádostí, jestli bychom souhlasili s dárcovstvím orgánů.

Bylo to pro nás nejtěžší životní rozhodnutí. Nikomu na světě bych to nepřála. Naše odpověď nakonec zněla „ano“. Dnes, když pravidelně navštěvuji Adamův hrob, myslím vždy na to, že svůj život ztratil, ale životy jiných lidí nejspíš zachránil.

Dana L. (50), Praha