Na celé situaci mě bolelo nejvíc to, že se mi s ní můj muž nesvěřil.
Jarda byl mým kamarádem už v dětství, které jsme prožívali společně v takové partě kluků a holek z okolí. V době dospívání jsem se do něho zamilovala, ale dal mi košem. Pak šel na vojnu, vrátil se, chtěl se mnou chodit a já pro změnu odmítla jeho.
Nakonec jsme ale k sobě přece jen našli cestu a vzali jsme se. Měli jsme hezký vztah, nehádali jsme se, vypjaté situace jsme uměli řešit s humorem. Narodily se nám tři děti a ani s jedním z nich nebyl žádný problém. Zkrátka život přímo ukázkový a vysněný.
Takhle jsme se dobrali až ke stříbrné svatbě. Po ní se ale Jarda začal měnit.
Brala jsem to jako příchod stáří
Nejprve jsem si myslela, že jeho časté změny nálad jsou známkou blížícího se stáří. Každý člověk se s přibývajícími lety vyrovnává po svém a někdo se s nimi smiřuje hůř.
Brala jsem proto tu očividnou ztrátu energie a radosti ze života u Jardy jako něco, čeho si radši nebudu všímat. Byla jsem ale pochopitelně připravená ho vyslechnout a podpořit, kdyby se na mě obrátil. Nikdy to neudělal.
Ani když začal trochu hubnout, neměla jsem žádné podezření, že by se za tím mohla skrývat radikální změna zdravotního stavu. Stále jsem to všechno přičítala psychice a věřila, že jde o nějaké krizové období, které Jarda překoná a vzpamatuje se.
Ze zkušenosti jsem věděla, že síly na to má dost. Ničeho si nevšímaly ani děti. Nejstarší syn ani nemohl, ten žil a pracoval se svojí přítelkyní v Praze. Starší z obou dcer měla své problémy, kdy životní prioritou pro ni bylo otěhotnění.
Vdala se, ale vytoužené miminko stále nepřicházelo. A nejmladší dcera patřila k těm pozitivním lidem, co stále chtějí zachraňovat celý svět – pracovala pro charitu, chodila na různé akce a do rodného domu se vlastně jezdila jen vyspat.
Nechtěl o tom mluvit
Jednoho dne jsem přišla domů z práce o něco dřív. Byl tam jen manžel. Docela mě ale vyděsilo, v jakém stavu jsem ho našla. Stál na balkóně, opíral se o zábradlí a v očích měl zvláštní bolest. Leskly se mu i slzami.
Jakmile mě spatřil, změnil výraz, lehce se pousmál a snažil se tvářit, jako že je všechno v pořádku. Tehdy jsem se poprvé rozhodla vážně si s Jardou promluvit.
Nikdy jsme před sebou nic neskrývali, oceňovali jsme jeden na druhém, že si můžeme všechno na rovinu říct. Proto mě překvapilo, když manžel reagoval spíš odmítavě.
Ptala jsem se, jestli ho trápí něco v práci nebo jestli třeba nemáme nějaké finanční problémy, o kterých mi zatím neřekl. Obě dvě možnosti rázně popřel. Teprve v tu chvíli mě napadlo, že by změna jeho chování mohla opravdu souviset se zdravotním stavem.
Nevěděla jsem, zda mám naléhat. Celý život jsme byli oba celkem zdraví. Svěřovali jsme se navzájem i s tím, když jsme měli jít druhý den k zubaři. Neměla jsem pochybnosti, že kdyby Jardovi něco bylo, řekl by mi to. On ale mlčel.
Jednoho dne si nás všechny svolal
Moje první podezření bylo na nějakou psychickou nemoc. Příznaky by odpovídaly. Nechtěla jsem si ani podvědomě připustit, že by se jednalo o něco ještě vážnějšího, o přímé ohrožení života. A přece tomu tak bylo.
Vyšlo to najevo měsíc po mém předčasném příchodu domů a rozhovoru na balkóně. Tehdy už nešlo problém utajit. Jarda si nás všechny jednoho odpoledne svolal a oznámil, že má agresívní formu rakoviny a zbývá mu jen pár týdnů života.
Nechtěl nám přidělávat starosti a do poslední chvíle doufal, že s nemocí bude úspěšně bojovat. Nyní mu ale doktoři řekli, že konec je bohužel blízko. Přišlo to pak ještě dřív, než za těch pár týdnů. Jednoho dne manžel zkolaboval a z kómatu už se neprobral.
Byl to pro mě bolestný životní šok, ze kterého jsem se dodnes nevzpamatovala. Nejvíc mě ale mrzí, že v poslední fázi našeho vztahu ke mně Jarda nebyl otevřený. Co ho k tomu vedlo, to už se bohužel mohu jen domýšlet.
Květa T. (52), Louny