Do hotelu pro psy jsme dávali našeho Alíka každý rok. Byl tam zvyklý a nikdy s tím neměl potíže. Našel si tam pokaždé psí i lidské kamarády a nás ani moc nepostrádal. Ovšem po návratu z dovolené byl vždy nadšený, když jsme se pro něj vrátili.

Leželi jsme na pláži u moře a do hotelu se nám vůbec nechtělo. Když jsem pak v pokoji našla v mobilu nepřijatý hovor nějakého neznámého čísla, nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Jsem přece na dovolené.

Tak co. Pak ale telefon zazvonil znovu. Volali mi z hotelu pro psy, že náš Alík je na tom dost špatně. Chtěli vědět, jak dál postupovat. Hrozně jsem se vylekala, zmocnila se mě panika. Co je mu?

Zvěrolékař byl pesimistický

Dala jsem samozřejmě souhlas k veškeré potřebné péči, kterou ihned zaplatím. A pak jsme celá rodina dlouhé minuty čekali na další telefonát. Byla to naprostá bezmoc. Byli jsme tak daleko a náš věrný, úžasný Alík měl problém. Vždy se na nás spoléhal, že mu pomůžeme a my u něj teď nejsme.

Nikdo to nechtěl zvednout

Pak se rozezněl telefon, který nikdo nechtěl zvednout jako první. Musela jsem to udělat nakonec já. Jak jsem uslyšela tón hlasu paní majitelky hotelu, bylo mi vše jasné. Ano, náš Alík umřel. Odešel a určitě byl nešťastný, že nesplnil úkol.

Vždyť, když jsme odjížděli a loučili jsme se s ním ve výběhu, řekli jsme mu. „A hezky na nás počkej.“ Bohužel nepočkal.

Smuteční průvod

Návrat do hotelu byl skutečně bolestivý. Místo našeho věrného přítele, jsme dostali igelitovou tašku a v ní zabalené jeho zmrzlé tělíčko. Přece jen tak na nás tady čekal skoro týden. Všichni se nám snažili zcela zbytečně vysvětlovat, že za nic nemohou.

Věděli jsme to přece moc dobře. Pejskové prostě nežijí tak dlouho, jak bychom si přáli. A tak jsme za rok,do stejného hotelu, přivedli na deset dní našeho nového Alíka číslo 5.

Monika J. (48), Plzeň