Už jako malá holka jsem nedočkavě dokončovala věty druhých. Bavilo mě ve škole vymýšlet způsob, jak nenápadně napovídat spolužákům, kteří byli „týráni“ u tabule. No a zůstalo mi to dodnes.

I když dnes napovídám úplně jiným kapacitám. Vedle svého zaměstnání jsem si totiž už před mnoha lety vybrala skvělou brigádu. Dělám nápovědku v divadle. Život na divadelních prknech, tedy lépe řečeno v mém případě vlastně spíš pod nimi, mě nesmírně baví. A té legrace, co si člověk užije!

V cestě stál hasicí přístroj

Stejně jako mnoho lidí jsem kdysi považovala setkání se známým hercem, za něco docela posvátného. Když jsem tedy kdysi dávno přišla poprvé do divadla, domluvit si brigádu, ve spleti zákulisních chodeb jsem se nějak ztratila.

A náhle stál přede mnou pan Herec, hvězda, idol dívčích srdcí. Úplně jsem zpanikařila a celá zrudla. On si situaci samozřejmě vychutnával. „Kam kráčíte krásná slečno.“ Oslovil mě. „Ven!“ Vyhrkla jsem ze sebe.

„Ale východ je přeci na opačné straně.“ Řekl svým sametovým hlasem. Vyrazila jsem zbrkle tím směrem a hlavou málem srazila hasicí přístroj.

Nejsou to neomylné superstar

Dnes už mě dávno žádný Hamlet, jak se hercům přezdívá, nevykolejí. Zažila jsem je v situacích, kdy z nich byli naprosto „normální“ lidé v úzkých. Ve chvílích, kdy lapali po vzduchu a očima hypnotizovali místo, kde tušili, že se nacházím.

Vypadli prostě z textu a čekali mou nápovědu. Samozřejmě jsem ráda pomohla. Až jednou jsem si mého pana Herce trochu vychutnala.

A jak to bylo dál

Právě vběhl na jeviště s mísou chlebíčků v ruce. „Tady máte a sežerte se!“ Vypravil ze sebe podezřelou větu, která v originále zněla „Tady máte k zakousnutí.“ Ostatní herci na jevišti celí zkoprněli a vzájemně se odbourali.

Pan Herec najednou nevěděl jak dál. Zoufale běhal po jevišti. Hodit mu správný text nešlo, protože byl momentálně úplně mimo. Pak jsem ale dostala nápad a zavolala, jakoby ze zákulisí.

„Teodore, pojď za námi do kuchyně.“ Pan Herec s úlevou zmizel v zákulisí a pak už se hrálo dál, tak jak mělo.

Lada K. (62), Praha