V situacích, kdy je nám nejhůře, může zasáhnout samo nebe.

Celý život jsem měla strach z doktorů a z nemocnic. Vyhýbala jsem se jim, jak jsem mohla, Nakonec jsem stejně musela podstoupit jistý operační zákrok. Nešlo vysloveně o nic, co by mě ohrožovalo na životě, já ovšem byla s nervy úplně na dně.

Byla jsem před zhroucením

Večer před operací jsem ležela na posteli a nemohla jsem usnout. Kdybych alespoň na pokoji bývala měla spolupacientku. Ležela jsem tam ale se svým strachem sama. Doslova jsem se klepala hrůzou ze zítřejšího zákroku.

Potila jsem se a cítila jsem, že se možná nervově zhroutím. Ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř, se nemocničním pokojem rozlilo tlumené bílé světlo. V něm se objevila postava malého chlapce. Byla jsem tím tak zaskočená, že jsem ani nestačila vykřiknout.

Ihned mi ale došlo, že není čeho se bát. Ten chlapeček byl oblečený v bílém a měl andělská křídla. Začal ke mně promlouvat milým a sladkým hlasem. Ujišťoval mě, že všechno dobře dopadne a já budu v pořádku.

Jakmile jsem se vzmohla na slovo, zeptala jsem se, jestli je mým strážným andělem. Odpověděl, že ne, že dostal jenom za úkol uklidnit moji duši. A to se mu opravdu dařilo.

Objevila se bílá záře

Cítila jsem se uvolněně a všechny obavy najednou byly pryč. Tomu malému andílkovi jsem poděkovala a zeptala jsem se, čím bych mohla na oplátku potěšit já jeho.

Odpověděl mi, že až budu zase v pořádku doma, mám mu nahlas pustit jednu krásnou písničku – jmenoval dokonce jakou. Zapamatovala jsem si to. Operace opravdu dopadla dobře . Když mě odváželi na sál, vůbec jsem se nebála.

Za pár dnů jsem byla zpátky mezi svými blízkými. Ráno, když všichni odešli do práce, našla jsem tu písničku, kterou chtěl malý anděl slyšet. Pustila jsem jí a nahlas jsem mu ještě jednou poděkovala.

Jakmile se písnička rozezněla, v rohu pokoje se objevila slabá bílá záře. Věděla jsem, že ten anděl poslouchá a tím směrem jsem zamávala!

Věra L. (49), Sokolov