Nebyla jsem dobrá máma, mé děti vychovala babička. Když za mnou přišla dcera s vnučkou, aby se mnou strávily nějaký čas, vyhodila jsem je. Teď toho lituji.
Hlavu jsem měla plnou snů a plánů, co všechno v životě dokážu. Toho jsem se nechtěla vzdát ani ve chvíli, kdy se mi narodilo dítě. Jak jsem mohla, dávala jsem Adélku hlídat mé matce, tchyni, sestře nebo třeba i kamarádce a sousedce.
Když jsem otěhotněla podruhé, měla jsem, přiznávám, vztek. Můj muž si ale chtěl dítě nechat, doufal, že to bude tentokrát syn.
Na venkov
Narodila se opět holčička, a můj muž se krátce po jejím narození ode mě odstěhoval. Pak jsme se rozvedli. Ani v tuto chvíli jsem nehodlala žít jako matka samoživitelka, která je věčně zalezlá doma jen jako matka a hospodyňka.
Raději jsem dcery odvezla ke své matce s tím, že mám hodně práce a na venkově jim bude lépe. Nakonec na venkově u babičky trávily víc času než se mnou. Nastoupily tam i do školy a na vsi u mé matky zůstaly až do té doby, než skončily učňák.
Pokud se náhodou objevily u mě, tak jen na skok. Maximálně na pár dní. To mi stačilo. Když moje matka zemřela, měly už obě dcery své rodiny. Domek po mé matce zůstal opuštěný, odstěhovala jsem se tam a začala ho zvelebovat.
Mám, co si zasloužím
Byla jsem půl roku v důchodu, když se u vrátek objevila starší dcera Adéla. Za ruku vedla čtyřletou holčičku Zuzanku. Ta holka se hned ke mně radostně rozběhla a volala z dálky: „Babičko!“ Rozhlížela jsem se, jestli to někdo neslyší.
Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem tak stará. Když mě dcera poprosila, zda by nemohly u mě dvě noci přespat, souhlasila jsem, ač nerada. Třetí den jsem jich už ale měla plné zuby. Byla jsem zvyklá na svůj klid. A malá Zuzanka se mě pořád na něco vyptávala.
Když se ani čtvrtý den nebalily, vyjela jsem na dceru, ať si nemyslí, že se mi v domě usadí. Mlčky vstala, sbalila sobě i dceři kufr a odjela. Dnes je tomu pět let a ani jedna dcera se mi neozve − ani na Vánoce.
Moc mě to mrzí, ráda bych je viděla. Když zavolám, tak mi to nezvednou − nebo rychle ukončí hovor. Vím, že si to bohužel zasloužím. Vždy jsem toužila po samotě, tak tady to mám.
Eliška (66), Kolínsko