Cesta s kamarádkou mi přinesla do života krásnou změnu.

V jednadvaceti letech jsem si vzala svoji osudovou lásku. Se Štěpánem jsem chodila už od prvního ročníku gymnázia a věděla jsem, že jsme si souzeni. Svatba to jen potvrdila. Věřila jsem, že spolu budeme navždycky.

Jedna rána za druhou

Naše štěstí však brzy vystřídala bolest. Otěhotněla jsem, ale ve třetím měsíci jsem o miminko přišla. Doufala jsem, že podruhé už všechno dobře dopadne. Bohužel se stejná tragédie zopakovala.

Po druhém potratu mi lékaři oznámili, že další těhotenství už není možné. Byla to pro nás se Štěpánem těžká rána, ale nezbylo nám než přijmout, že vlastní děti mít nebudeme. Přesto jsme spolu dokázali prožívat krásný život.

Představovali jsme si, že jednou zestárneme v malém domku někde stranou od lidí. Všechno se ale změnilo během jediného dne. Místo Štěpána před mými dveřmi stáli policisté.

Oznámili mi, že můj manžel náhle zemřel na ulici. Příčinou byla skrytá srdeční vada, o které nikdo nevěděl a která ho připravila o život v pouhých osmadvaceti letech.

Hned jsme si padly do oka

Následující roky jsem spíš přežívala, než žila. Jednoho dne mi zavolala kamarádka. Chystala se navštívit děti v dětském domově a chtěla jim odvézt hračky, ze kterých už její odrostlé děti vyrostly.

Přemluvila mě, abych jela s ní. Netušila jsem, že právě tenhle výlet mi změní celý život. V domově jsem se seznámila se čtyřletou holčičkou jménem Terezka. Něco mezi námi zkrátka přeskočilo.

Podařilo se mi pak zařídit, abych si mohla Terezku vzít k sobě na Vánoce. Když svátky skončily a já ji musela odvézt zpátky, obě jsme plakaly.

Od té chvíle jsem ji začala navštěvovat stále častěji. Nebylo vůbec jednoduché zařídit, aby mohla být se mnou alespoň v pěstounské péči.

Nakonec se mi to ale podařilo a jednoho dne jsem si ji přivedla domů už napořád. Dnes je z ní krásná a úspěšná vysokoškolačka, má přítele a já se těším, až se jednou stanu babičkou.

Jitka L. (55), Brno