Problém s nadváhou se mi podařilo vyřešit za rok.

V mládí jsem patřila spíš mezi štíhlé, někdy možná až moc hubené dívky. Trochu jsem se trápila tím, že nemám dostatečně ženské křivky. Ani ve snu by mě nenapadlo, že za pár let budu řešit úplně opačný problém.

Chybělo mi odhodlání

Ve dvaadvaceti letech jsem se vdala a brzy nato se nám narodil syn. Po porodu jsem výrazně přibrala. Časem se mi díky cvičení a také velkému nasazení, které s sebou mateřství přinášelo, podařilo několik kilogramů zhubnout.

Jenže o dva roky později jsem znovu otěhotněla. Druhé těhotenství bylo rizikové a většinu času jsem proto musela odpočívat a ležet. Na mojí váze se to podepsalo opravdu výrazně. Po porodu mi zůstala velmi výrazná nadváha.

Manžel mě ale přesvědčoval, že se mu stále líbím. Věděla jsem, že mě chce hlavně povzbudit, ale zároveň jsem neměla dost sil ani odhodlání s nadváhou něco skutečně udělat.

Po druhé mateřské dovolené jsem se vrátila do zaměstnání. Několikrát jsem tam zaslechla narážky na svoji postavu. Nebylo mi to příjemné a některé poznámky mě opravdu zabolely. Přesto jsem tehdy svou nadváhu v podstatě přijala a přestala ji řešit.

Nechala jsem se vyprovokovat

Člověk si časem dokáže zvyknout i na věci, které ho uvnitř stále trápí. Já jsem například vůbec neměla ráda pohled na sebe v zrcadle. Také jsem se nerada porovnávala s ostatními ženami – s kolegyněmi, kamarádkami nebo příbuznými.

Mezi nimi jsem byla bohužel jednoznačně tou nejvíce obézní. O takové prvenství jsem samozřejmě nestála, ale všechny moje pokusy zhubnout skončily neúspěchem. Podobně to pokračovalo ještě mnoho let.

Občas jsem se znovu rozhodla zhubnout, několik týdnů jsem se snažila, ale pokaždé mi chyběla dostatečná trpělivost a pevná vůle. Mezitím jsem se stala babičkou a svoji postavu už jsem prakticky přestala řešit.

Pak ale přišla jedna oslava, kde jsem se pohádala se sestřenicí. Ta mě vyprovokovala k sázce. Dohodly jsme se, že pokud během jednoho roku zhubnu patnáct kilogramů, zaplatí mi týdenní pobyt u moře.

Peníze na dovolenou bych si sice dokázala našetřit sama, ale samotná výzva mě nadchla. Najednou jsem měla jasný cíl, konkrétní motivaci a hlavně stanovený termín.

Věděla jsem, že to zvládnu

Vytvořila jsem si dlouhodobý plán a zjistila si informace o zdravém stravování. Začala jsem pravidelně běhat, cvičit a chodit na procházky. Za první měsíc se mi podařilo shodit čtyři kilogramy, ale místo radosti jsem byla zklamaná.

Připadalo mi to málo. Omezila jsem sladkosti a k pravidelným procházkám přidala další kilometry. Zpočátku to vypadalo, že všechno dopadne stejně jako moje předchozí pokusy, ale asi po třech měsících se konečně dostavily výsledky.

Říkala jsem si, že i kdybych sázku nakonec nevyhrála, už samotné hubnutí mi přinese něco důležitého – budu se cítit lépe. A skutečně tomu tak bylo. S každým shozeným kilogramem se mi ulevovalo i po fyzické stránce.

Přestaly mě bolet klouby a kolena. Čas rychle ubíhal a výsledky už byly na mojí postavě vidět. Dva měsíce před koncem stanoveného roku bylo jasné, že sázku zvládnu. Nakonec jsem dokonce zhubla o tři kilogramy více, než bylo potřeba.

Odměnu od sestřenice jsem si ale nenechala. Požádala jsem ji, aby peníze raději věnovala na dovolenou mojí dceři a její rodině. Sestřenice můj návrh přijala a skutečně jim na dovolenou přispěla.

Dnes už se blížím šedesátce a po téměř třiceti letech nejrůznějších neúspěšných pokusů se konečně cítím ve svém těle opravdu dobře. A co mě těší možná úplně nejvíc? Lidé mi dnes hádají nejméně o deset let méně, než kolik mi ve skutečnosti je!

Věra G. (58), Plzeň