Pamatujte si, že maminka má vždycky pravdu, a pokud ji nemá, platí bod číslo jedna. Alespoň v naší rodině to takhle vždycky chodilo.

Několikrát jsem během svého dlouholetého manželství dospěla k závěru, že už to nevydržím a že se rozvedu. Připadalo mi, že má můj muž tolik špatných vlastnosti, že by to vydalo na dlouhatánský seznam. Moje staromódní maminka byla ovšem názoru:

Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Rozvody neuznávala, a kdykoli mi bylo ouvej a mluvila jsem o definitivním útěku od manžela jako o hotové věci, rozčílila se a oponovala, že je přece mou povinností zůstat po manželově boku v dobrém i zlém.

„A když je toho zlého příliš?“ namítala jsem. „Pak je třeba soustředit se na to dobré,“ poučovala mě. „Máte dvě krásné děti. Chceš jim způsobit trápení tím, že jim rozbiješ rodinu? A tak jsem zaťala zuby a táhla tu káru dál.

Žádný zázrak

Manžel byl vztekloun, cholerik, v domácnosti nehnul ani prstem. Na takzvané mužské práce byl ale kanón, lusknutím prstu spravil kdeco, udělat kolem domu plot pro něj byl vítaný odpočinek po práci, a byl to plot, který chodilo široké okolí obdivovat.

Tím matka argumentovala, když jsem naříkala, že má románek se svou sekretářkou. Podle jejího názoru mi to plně kompenzoval tím, že udělal pěkný plaňkový plot.

Jako táta nebyl žádný zázrak, zapomínal vyzvedávat děti ze školky a z družiny, rodinné výlety pro něj neexistovaly, důležitější byla práce a bůhvíco ještě. Děti ho však zbožňovaly, a jakmile si na ně jednou za uherský rok udělal čas, mohly se zbláznit radostí.

„A jakživ nebyl nezaměstnaný,“ podotýkala vždy moje matka. „Ani jediný den. Na rozdíl od tebe, má milá.“ No a znáte to. Maminka má vždycky pravdu. A když ji náhodou nemá, platí bod číslo jedna.

Se zaťatými zuby

Bylo hodně starostí a málo radostí, ale připouštím, že sem tam i nějaké radosti byly, třeba krásná dovolená v Beskydech a tak. Povedlo se nám tedy za cenu mého častého strádání společně zestárnout a dožít se narození krásné, zdravé vnučky.

A teprve tady mě manžel nevýslovně překvapil. Představte si, úplně se změnil. Pozorovala jsem ho, když držel vnučku v náručí, a v duchu si říkala nevěřícně: Tak tohle že je on, ten nesnesitelný, umíněný vztekloun, který musel mít vždycky pravdu?

Na stará kolena je jiný. Dokáže jít na dvouhodinovou procházku s malou holčičkou a trpělivě jí odpovídat na všechny všetečné otázky. To jako táta neuměl, neměl na to trpělivost.

Ovšem jako děda je báječný. Miluje brát vnučku na výlety. Se mnou se už skoro nehádá. Kdyby byla máma živa, řekla by: „Vidíš, vidíš. Já ti říkala, že se časem zlepší.“

Zuzana (63), Ostravsko