Před pár lety jsem odlétala na dovolenou do Bulharska. Netušila jsem, že se vrátím s něčím, co už jsem považovala za ztracené – s nadějí a s láskou.

Jela jsem sama

Po rozvodu jsem měla pocit, že můj život se pomalu ukládá k zimnímu spánku. Děti už bydlely po svém, v práci jsem fungovala spíš ze zvyku. Pak mi kamarádka Jana zavolala s nápadem, který mi připadal šílený. Chtěla, abych s ní jela k moři.

Namítla jsem, že nemám ráda organizované dovolené, ale přesvědčila mě. Dopadlo to ovšem  jinak. Její maminka onemocněla a Jana mi pár dní před cestou oznámila, že musí být u mámy, že zůstává doma.

Už jsem měla zaplaceno, a tak jsem poprvé v životě nastoupila do letadla sama. Bydlela jsem v hotelu nedaleko Sozopolu. Nebyl luxusní, ale měl balkon s výhledem na moře a zahradu plnou růží.

První dny jsem se cítila nesvá. U snídaně jsem seděla sama, na pláži jsem si četla a večer jsem se procházela uličkami starého města. Vlastně mi ale začalo být dobře.

Přišel s vínem

Čtvrtý večer jsem se vydala k moři. Bylo už skoro šero a na pláži zůstalo jen pár lidí. Sedla jsem si na molo a pozorovala, jak se slunce noří do vody. Náhle se mě někdo zeptal, jestli si může přisednout. Otočila jsem se.

Stál za mnou muž, kterému mohlo být něco přes šedesát. Měl šedivé vlasy, opálený obličej a v ruce držel dvě skleničky vína. Řekla jsem mu, že jestli je jedna sklenička pro mě, tak si přisednout může, a on se rozesmál.

Jmenoval se Martin. Byl Čech, koupil tu u moře před lety domek a každé léto sem příjíždí na delší dobu. Po smrti manželky potřeboval nějaký nový impulz.Hned ten první večer jsme si začali povídat tak, jako bychom se znali roky.

Mělo to pokračování

Další ráno na mě Martin čekal před hotelem. Prý jestli bych nechtěla poznat místo, kam turisté nechodí. Vydali jsme se starým autem podél pobřeží. Ukázal mi malou pláž ukrytou mezi skalami, kde jsme byli úplně sami.

Potom jsme jeli do vnitrozemí a zastavili u stánku s růžovými produkty. Všude kolem voněly růže a on mi koupil malý parfém – prý aby mi ho připomínal. Během dalších dnů jsme spolu chodili na večeře, plavali v moři a dlouho seděli na balkoně hotelu.

Nikam jsme nespěchali. Možná právě proto bylo všechno tak krásné. Poslední večer jsem byla smutná. Věděla jsem, že ráno odlétám. Seděli jsme na pláži a mlčeli.Zeptala jsem se, jestli to je konec.

Podíval se mi do očí a řekl, že to záleží na mně. On se prý už ale rozhodl. Vytáhl z kapsy papírek s adresou a řekl, že příští měsíc bude v Praze. Druhý den jsem odletěla domů.

Myslela jsem si, že to byl jen krásný příběh, jeden z těch, které voní po moři, víně a slunci, ale s posledním dnem dovolené skončí. Martin mi zavolal o tři týdny později. Dnes stále bydlím ve svém bytě, ale na léto létám do Bulharska.

V zimě on zase přijíždí do Prahy. Někdy se pohádáme, někdy se smějeme a někdy spolu jen mlčky sedíme. Díky Martinovi jsem pochopila, že na lásku není člověk nikdy příliš starý.

Denisa M. (59), Praha