V Bulharsku jsem potkala muže, na kterého jsem čekala celý život.

Před dvěma roky jsem v červnu odlétala sama na dovolenou do Bulharska. Netušila jsem tehdy, že se vrátím s něčím, co už jsem léta považovala za ztracené – s nadějí a s láskou.

Nakonec jsem jela sama

Bylo mi pětapadesát a po rozvodu jsem měla pocit, že můj život se pomalu ukládá k zimnímu spánku. Děti už dávno bydlely po svém, v práci jsem fungovala spíš ze zvyku a večery doma byly čím dál delší.

Ne že bych byla nešťastná, jen jsem si zvykla, že už mě nic nepřekvapí. Pak mi kamarádka Jana zavolala s nápadem, který mi připadal šílený. Chtěla, abych s ní jela k moři. Namítla jsem, že nemám ráda organizované dovolené, ale ona mě přesvědčila.

Dopadlo to ovšem tak, že Jana odjet nemohla. Její maminka onemocněla a ona mi pár dní před cestou oznámila, že zůstává doma. Já už měla zaplaceno a tak jsem poprvé v životě nastoupila do letadla sama.

Přišel se sklenicemi s vínem

Bydlela jsem v malém hotelu nedaleko Sozopolu. Nebyl luxusní, ale měl balkon s výhledem na moře a zahradu plnou růží. První dny jsem se cítila trochu nesvá.

U snídaně jsem seděla sama, na pláži jsem si četla a večer jsem se procházela úzkými uličkami starého města. Vlastně mi ale začalo být dobře. Čtvrtý večer jsem se vydala k moři. Bylo už skoro šero a na pláži zůstalo jen pár lidí.

Sedla jsem si na dřevěné molo a pozorovala, jak se slunce pomalu noří do vody. Náhle se mě někdo zeptal, jestli si může přisednout. Otočila jsem se. Stál za mnou muž, kterému mohlo být něco přes šedesát.

Měl šedivé vlasy, opálený obličej a v ruce držel dvě skleničky vína. Řekla jsem mu, že jestli je jedna sklenička pro mě, tak si přisednout může a on se rozesmál. Jmenoval se Martin. Byl Čech, koupil tu u moře před lety malý domek a každé léto sem příjíždí.

Po smrti manželky potřeboval nějaký nový impulz.Hned ten první večer jsme si začali povídat tak, jako bychom se znali roky.

O dětech, o manželství, o tom, jak člověk po padesátce najednou zjistí, že má před sebou ještě spoustu života, ale zároveň se bojí udělat jediný krok špatně.

Mělo to pokračování

Další ráno na mě Martin čekal před hotelem. Prý jestli bych nechtěla poznat místo, kam turisté nechodí. Vydali jsme se starým autem podél pobřeží. Ukázal mi malou pláž ukrytou mezi skalami, kde jsme byli úplně sami.

Potom jsme jeli do vnitrozemí a zastavili u stánku s růžovými produkty. Všude kolem voněly růže a on mi koupil malý lahvičkový parfém – prý, aby ho mě připomínal.

Během dalších dnů jsme spolu chodili na večeře, plavali v moři a dlouho seděli na balkoně mého hotelu. Nikam jsme nespěchali. Možná právě proto bylo všechno tak krásné. Poslední večer jsem byla smutná. Věděla jsem, že ráno odlétám.

Seděli jsme na pláži a mlčeli.Zeptala jsem se, jestli to je konec. Martin se na mě podíval a řekl, že to záleží na mně. On se prý už ale rozhodl. Vytáhl z kapsy malý papírek s adresou a řekl, že příští měsíc bude v Praze. Druhý den jsem odletěla domů.

Myslela jsem si, že to byl jen krásný dovolenkový příběh, jeden z těch, které voní po moři, víně a slunci, ale s posledním dnem dovolené skončí. Martin mi zavolal o tři týdny později. Dnes stále bydlím ve svém bytě, ale pravidelně létám na léto do Bulharska.

V zimě on zase přijíždí do Prahy za mnou. Někdy se pohádáme, někdy se smějeme úplným hloupostem a někdy spolu jen mlčky sedíme. Díky němu jsem pochopila, že na lásku není člověk nikdy příliš starý.

Jen někdy potřebuje odjet dost daleko od svého běžného života, aby si vůbec dovolil uvěřit, že se mu ještě může něco krásného stát.

Denisa M. (57), Praha