Nejprve jsem si myslela, že se jedná o něčí špatný vtip.
Přihodilo se to před pěti lety. Mezi běžnou záplavou reklam, které mi denně plní schránku, jsem tehdy objevila obálku, která mezi nimi působila jako z jiného světa. Byla ručně nadepsaná, bez známky a bez loga, jen s mým jménem.
Když jsem ji otevřela, papírek uvnitř mi doslova vyklouzl z prstů. Písmo jsem poznala okamžitě. Patřilo muži, kterého jsem kdysi milovala tak silně, že jsem si myslela, že už nikdy nikoho tak milovat nebudu – Erikovi.
Náš vztah nakonec skončil, ale vzpomínky jsem nosila v sobě dál. Nyní mě v tom lístku zval na schůzku. Uváděl přesné místo i čas. Na tom samotném by asi nebylo nic děsivého, jenže Erik byl už deset let po smrti.
Bylo to jeho písmo
Když jsem se trochu vzpamatovala, snažila jsem se najít racionální vysvětlení. Napadlo mě, že si někdo dělá krutou legraci – někdo, komu bylo jasné, jak moc pro mě Erik znamenal.
Náš vztah trval dost dlouho na to, aby o něm věděli moji přátelé, kolegyně, dokonce i část rodiny. Proč by ale kdokoliv po tolika letech vytahoval něco tak bolestivého a ještě takovým způsobem?
Nedokázala jsem si představit nikoho, kdo by měl potřebu mi připomínat starou ránu, která se nikdy úplně nezahojila. Pak mě napadla jiná možnost. Co když ten lístek opravdu napsal Erik? Písmo tomu odpovídalo.
Občas se přece stává, že se ztracené dopisy doručí po letech. Na obálce však nebylo žádné razítko a datum schůzky bylo teprve přede mnou. To už nešlo vysvětlit ani nějakou náhodou.
Nevěděla jsem, co mě čeká
Adresa, která byla na lístku uvedená, mi nic neříkala. Byl to rodinný dům na opačném konci Prahy. Nikdy jsem tam nikoho neznala. Přesto mě zvědavost donutila tam zajít ještě před stanoveným dnem. Jméno na zvonku mi nic nepřipomínalo.
Nevěděla jsem, kdo tam žije, ani proč bych tam měla jít. Ten lístek od Erika mě však v duchu dál pronásledoval. Nikomu doma jsem se nesvěřila, protože bych si připadala směšně, takže jsem v tom zůstala sama. Čekání na den schůzky bylo nekonečné.
Představovala jsem si všechny možné scénáře. Co když zazvoním a lidé uvnitř mě pošlou pryč jako blázna? Co když se mi vysmějí?
Zároveň jsem ovšem věděla, že kdybych tam nešla, nikdy bych si to neodpustila. Zůstala by ve mně otázka bez odpovědi, která by mě pronásledovala do konce života.
Nebyla jsem v tom sama
Ve stanovený den, jsem šla k domu s pocitem, že kráčím vstříc něčemu, co nedokážu pojmenovat. Zazvonila jsem. Otevřel mi muž kolem čtyřicítky, působil klidně a mile. Spustila jsem připravenou omluvu, že jde možná o omyl nebo špatný vtip.
Jen mlčky kývl a pozval mě dovnitř. Zavedl mě do místnosti, kde už sedělo několik lidí. Všichni měli podobný výraz, ve kterém byla směs nervozity a očekávání. Muž mi vysvětlil, že se tu koná spiritistická seance.
Nebyla jsem jediná, kdo dostal pozvánku od někoho, kdo už nežije. Najednou mi všechno začalo dávat zvláštní, až mrazivý smysl. Posadila jsem se ke stolu jako v transu. To, co následovalo, bych dřív považovala za výmysl z nějakého filmu.
Jenže tam, v té místnosti, jsem byla přesvědčená, že se mi podařilo navázat kontakt s Erikovou duší. Prostřednictvím média jsem slyšela odpovědi na otázky, které jsem si v sobě nesla roky – mezi nimi i to, že mě nikdy nepřestal mít rád.
Když jsem po skončení seance sáhla do kabelky pro lístek, který mě sem přivedl, nebyl tam. Místo něj jsem nahmátla jen drobnou hromádku jemného popela.
Jarmila N., (56), České Budějovice
