Věděla jsem, že si tu krabičku s kartami musím z antikvariátu odnést.
Nikdy jsem si nemyslela, že se ve stáří začnu zajímat o věštění. Celý život jsem byla spíš prakticky založená. Pracovala jsem jako účetní, volné chvíle trávila na zahrádce. Po šedesátce jsem se ale začala dívat jinam – ne do budoucnosti, ale do hloubky.
Připomnělo mi to starou vůni
Jednoho dne jsem v antikvariátu narazila na malou krabičku s tarotem. Byla stará, obrázky měly karty trochu vybledlé. Prodavač mi řekl, že ji kdysi vlastnila nějaká kartářka z východního Slovenska.
Aniž bych přesně věděla proč, cítila jsem, že si ji musím odnést domů. První noc jsem krabičku položila na stolek vedle postele. Probudila mě zvláštní vůně – směs bylin a kouře, kterou jsem znala z dětství, když babička „zaháněla“ zlé sny.
Ráno jsem si řekla, že to byl jen přelud. Poté, co jsem balíček otevřela, jedna karta ležela obráceně. Sama od sebe. Byla to Velekněžka. Na zadní straně někdo kdysi tužkou připsal: Naslouchej, když tě volají.
Poznala jsem místo z karty
Od té chvíle se mi začaly dít malé divné věci. Jakmile jsem si večer sedla ke kartám, vždy se jedna vysunula dopředu, jako by chtěla být vytažena. Pokaždé se trefila do toho, co jsem zrovna řešila – zdraví, samotu, obavy o děti.
Nešlo o žádné velké věštby, spíš jemné postrčení. Šlo o rady, které člověk slyší až tehdy, když je připraven. Jednou jsem se zeptala, jestli mám přijmout nabídku přestěhovat se blíž k dceři.
Vytáhla jsem Vůz, ale obrázek byl jiný, než jsem znala z knih. Na voze seděla žena, která se mi nápadně podobala. Za ní se rozkládala krajina, kterou jsem nikdy neviděla – a přesto jsem věděla, že tam jednou půjdu.
Za měsíc mi dcera našla byt s výhledem na starý sad. Když jsem tam poprvé vešla, poznala jsem ho – byl to ten z karty. Dnes už nevěštím kvůli odpovědím.
Občas si sednu, rozložím karty a nechám je, aby mi připomněly, že svět je větší, než jsem si celý život myslela – a že někdy člověk nepotřebuje vědět, co bude. Stačí, že ho něco vede správným směrem.
Anna S. (57), Třebíč
