Toho rána jedna komplikace následovala za druhou.

Dnes už se tomu všemu směji, ale tenkrát, když se to stalo, jsem měla opravdu nahnáno, že vše pokazím. Ženil se totiž můj jediný syn Martin.

Měla jsem za sebou několik týdnů příprav, seznamů, poznámek, telefonátů a starostí. Přesto jsem to nakonec byla já, kdo málem zmeškal synovu svatbu. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych mu.

Měla jsem spoustu energie

Všechno začalo už brzy ráno. Vstala jsem ještě dřív, než zazvonil budík, přesvědčená, že dnes bude všechno dokonalé. Šaty jsem měla připravené už týden dopředu, pečlivě pověšené, aby se ani nezmačkaly. Dort jsem nechala zkontrolovat dvakrát, květiny třikrát.

A když jsem si večer předtím psala seznam posledních úkolů, připadala jsem si jako generál před bitvou. Jenže generálové obvykle nezapomenou na to nejdůležitější: na sebe.

Pustila jsem se hned do posledních příprav s takovou vervou, že jsem úplně zapomněla na čas. Nejdřív jsem ještě jednou přerovnala výslužky, protože mi připadalo, že krabičky nejsou úplně rovně.

Pak jsem volala floristce, jestli opravdu přiveze kytice přesně v deset. A když jsem si všimla, že na stole stojí prázdná váza, rozhodla jsem se, že ji ještě rychle umyju. Proč, to už dnes nevím. Možná jsem jen potřebovala zaměstnat ruce, aby se mi tolik netřásly.

Šaty odmítly poslouchat

Konečně jsem usedla před zrcadlo, abych se nalíčila;zjistila jsem však, že brýle jsem si nechala někde v kuchyni. Nechtěla jsem vstávat, protože jsem měla už jen půl hodiny. Tak jsem se malovala poslepu, což se ukázalo jako zásadní chyba.

Když jsem se nakonec podívala do zrcadla, připadala jsem si jako herečka z nějakého starého barvotiskového filmu. Oči jsem měla příliš tmavé, tváře příliš růžové. Proto jsem všechno smyla a začala znovu.V tu chvíli zazvonil telefon.

Byl to Martin a ptal se, jestli je všechno v pořádku? Ujistila jsem ho, že ano, s klidem, který jsem rozhodně necítila. Řekla jsem mu, že za chvilku vyrážím. Ta chvíle se ovšem protáhla.

Jakmile jsem si konečně oblékla šaty, zjistila jsem, že je mám zapnuté nakřivo. Rozepnula jsem je, abych to napravila – a zasekla se mi zip!

Stála jsem tam napůl oblečená a snažila se zip přesvědčit, aby se pohnul. Neposlechl mě. Nakonec jsem musela volat sousedce, která naštěstí okamžitě okamžitě a zachránila mě.

Bylo to na poslední chvíli

Z domu jsem vyběhla už s dvacetiminutovým zpožděním.Jako by toho nebylo málo, zjistila jsem, že jsem nechala doma kabelku. Vracela jsem se rychle pro ni a v tu chvíli jsem si uvědomila, že nemám klíče.

V tom spěchu jsem je nechala na poličce v předsíni. Dveře byly zabouchnuté. Stála jsem na prahu svého vlastního domu, v elegantních šatech, s účesem, který mě stál hodinu života, a lomcovala klikou jako nějaký zloděj.

Sousedka mě zachránila podruhé. Zavolala zámečníka, který přijel rychle, ale ne zas natolik, aby mi ušetřil další nervy. V taxíku, který pro mě přijel, jsem měla pocit, že mám za sebou maratón.

Ukázalo se, že ještě není všemu konec, protože jsme museli jet objížďkou. Do svatební síně jsem dorazila opravdu na poslední chvili.

Viděla jsem na tváři syna značné ulehčení, ale nebylo to nic proti tomu, jak vv tu chvíli všechno spadlo ze mě – ten stres a panika.

Objala jsem syna a uvědomila si, že na tom všem vlastně vůbec nezáleží. Důležité bylo jen to, že jsem tam byla a byla svědkem toho, jak můj syn začíná novou kapitolu svého života.

Radka L. (56), Liberec