Zpočátku jsem odmítala představu, že mě kamarádka zve na výlety a dovolené jen tak. Ale teprve když jsem viděla, jak osaměle se cítí, přestala jsem si to vyčítat. Dnes si chvíle s ní opravdu užívám.

Poprvé jsem s mou nejlepší kamarádkou Alenou letěla na dovolenou před patnácti lety. Připadalo mi trapné, že všechno platí ona. Tvrdila, že jí to nevadí, ale já jsem se cítila jako chudá příbuzná, která se veze.

Seděla jsem v letadle, dívala se na její kabelku za cenu mého měsíčního platu a přemýšlela, jestli jsem se nezbláznila.

Jenže Alena vždycky působila, jako by jí peníze spíš překážely, než aby je potřebovala, ale vůbec se to na našem vztahu neodráželo. Ba naopak, byla ráda, že mě má, že si se mnou může povídat o všem a já ji mám ráda pro to, jaká je.

S manželem nebyla na stejné vlně

Už první večer mi řekla něco, co mě zarazilo. Že nechápe, proč se pořád kontroluji. Že vedle ní můžu být prostě já. A že by beze mě nikam nejela. Tehdy jsem to brala jako milé gesto. Až časem mi došlo, že je v tom víc.

Její manžel Rosťa zůstal doma, jako vždycky. „On nikam nechce,“ říkala Alena s pokrčením ramen, ale v očích měla něco, co jsem tenkrát nečetla správně.

Nešlo o to, že by nechtěl cestovat. Nechtěl cestovat s ní. Po třiceti letech manželství mu stačila jeho dílna, televize, práce a vlastní ticho. A Alena byla všechno možné, jen ne ticho.

Netoužila jsem po luxusu, ale být jí oporou

Tentokrát u moře, kde jsme seděly u vína, smály se a probíraly život, jako by nám bylo dvacet. Jenže pak jí zazvonil telefon a na druhé straně byl samozřejmě Milan. Neslyšela jsem, co říká, ale Alenin výraz potemněl.

Položila mobil, napila se a jen pronesla, že doma zase není dobrá nálada. A já jsem v tu chvíli pocítila náhlou vděčnost, že mě s sebou vzala. Ne proto, že bych toužila po luxusu. Ale protože jsem byla jediná, kdo s ní sdílel její trápení.

Křik, který se nedal přeslechnout

Postupně jsem přijala, že v našem přátelství nesmím koukat na to, že jsme finančně každá jinde. Ona platí hotel, já ji držím psychicky nad vodou, když má pocit, že se manželství mění v tragikomedii.

Fungovalo to, paradoxně jsme byly vyrovnané. Ale jedno drama si nás přece jen našlo. To když Milan jednou večer zavolal znovu. Tentokrát jsem slyšela křik i přes mobil. To už se Alena vzepřela a řekla, že to takhle stačí.

Že jeho svět se zmenšil na obývák a dál už odmítá žít podle jeho pravidel, ještě když hlavní příjmy domácnosti jsou z jejího byznysu. A že já jsem jediný člověk, vedle kterého může být taková, jaká je. To trochu pomohlo a mezi nimi zavládl klid.

Petra G., 65 let, Brno