Řadu let jsem anonymně pomáhala lidem. Nakonec to pomohlo i mně.

Ovdověla jsem příliš brzy, už v pětapadesáti letech. Nesla jsem to velmi těžce a uzavřela jsem se do sebe. Abych vyplnila ticho a samotu, které mi tím vstoupily do života, začala jsem mimo jiné dělat něco, co jsem nazývala neviditelnou vánoční službou.

Každý rok jsem v době před Štědrým dnem upletla několik malých teplých šál – vždy z té nejlepší vlny, kterou jsem si mohla dovolit. Nepletla jsem je pro sebe, doufala jsem, že někomu o svátcích udělají radost.

Dělala jsem to dvanáct roků

Vždycky, když jsem pak šla na vánoční trhy, nebo na půlnoční mši, vyhlédla jsem si různá místa: lavičku v parku, kliku u dveří útulku, nebo prostě jen zábradlí u zastávky.

Zabalila jsem šály do papíru, ke každé jsem přiložila jen malou cedulku s nápisem: „Věnováno s láskou. Ať vás hřeje.“ Nepřipsala jsem žádné jméno ani adresu. Darovala jsem prostě jen teplo. Dělala jsem to dvanáct let.

Byla to spousta anonymních, vlněných pozdravů. Myslela jsem si, že je to jen můj malý, soukromý rituál – že to možná zahřeje pár lidí a tím to končí. Loni se ale vše změnilo. Rozhodla jsem se nechat jednu šálu u vchodu do místní knihovny.

Večer jsem se oblékla, schovala jsem šálu do igelitové tašky a vyšla ven. Byla tma, město vonělo jehličím a mrazem. Došla jsem ke knihovně. Nikde nikdo nebyl.

Opatrně jsem šálu položila na balík novin na schodech. Udělala jsem krok dozadu, abych se ujistila, že je vše v pořádku. A v tu chvíli mi z kapsy kabátu vyklouzl malý, stříbrný přívěsek.

Byla to malá stříbrná jehlice na pletení, kterou jsem dostala k padesátým narozeninám. Nosila jsem ji na klíčích. Sklonila jsem se, abych ji zvedla, ale jak jsem se narovnávala, uslyšela jsem kroky.

Byla jsem prozrazena

Na rohu ulice se objevil starosta. Jakmile mě uviděl a všiml si balíčku se šálou na schodech, bylo mi jasné, že moje několikaleté anonymní obdarovávání je odhaleno.

Starosta se mě zeptal přímo, jestli jsem to já, kdo rozdává ty anonymní šály. Nedokázala bych lhát a tak jsem přikývla. On se usmál a začal mi děkovat za to, co dělám. Řekl mi, že se šály staly symbolem.

Jedna z těch prvních, kterou jsem kdysi nechala na lavičce, se dostala k místnímu pekaři, který tehdy prožíval těžké období. Dárek ho dojal natolik, že mu dal sílu se nevzdávat.

A každý další člověk, jemuž se moje šály dostaly na Štědrý den do rukou, je nepovažoval jen za dar, ale za příslib – za důkaz toho, že existují lidé, kteří myslí na druhé. Vyprávěly o tom dokonce učitelky dětem ve škole.

A na zastupitelstvu se o tom mluvilo jako o příkladu malého nezištného skutku, který drží lidi pohromadě. Nikoho nenapadlo, že je to vlastně jen vánoční rituál jedné staré paní, všichni se domnívali, že se jedná o nějakou velkou organizovanou charitu.

Přivedlo mě to zpět k lidem

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi mění pohled na mé tiché, malé úsilí. Bylo to víc než jen vlna. Bylo to vlákno, které se táhlo několik let a propojilo desítky životů.

Starosta mě vzal za ruku a řekl, že mě zve na vánoční koncert pod širým nebem, kam přijde spousta lidí. Chtěl, aby všichni viděli, že anonymní dobro má konkrétní tvář. Hodně mě to rozrušilo a přemýšlela jsem o tom nečekaném dopadu.

Moje neviditelná služba se stala viditelnou. Najednou se nejednalo jen o obyčejné šály. Bylo to něco, co mě přivedlo zpátky tam, kde jsem měla být, mezi lidi. Moje tichá práce se tak dočkala krásného a hlasitého výsledku.

Marie N. (67), západní Čechy