Po dvanácti letech začalo kyvadlo znovu pracovat a pak přišlo překvapení.
S přibývajícím věkem se člověk zklidní, někdy až moc. Někdy už jen sedává v koutě obývacího pokoje a tiše vzpomíná. Já jsem ráda sedávala v křesle a dívala se na staré bicí hodiny po dědečkovi. Stály na mahagonové skříni, byla dřevěné, s kyvadlem, ale už nešly.
Zastavily se před dvanácti lety, přesně v pět hodin a deset minut. Byl to ten den, kdy jsem se naposledy krutě pohádala se svým synem a on odešel i se svou rodinou, včetně mého milovaného, prvního vnuka.
Ze zamyšlení mě vytrhl divný zvuk
Byl Štědrý večer a já ho trávila sama. Na stole přede mnou bylo o talíř navíc, tak jak jsem si během těch let samoty zvykla. Věděla jsem, že nikdo nepřijde, ale co kdyby? Vzala jsem do ruky malý, vybledlý obrázek. Byl na něm Jan, můj první vnuk.
Měl tehdy osm let a rozcuchané blond vlasy. Nyní mu bylo už dvacet roků. Zavřela jsem oči a v duchu jsem mu začala posílat všechna ta slova, která jsem za ty roky neřekla. Povídala jsem mu, jak moc mě bolí, že nemůžu vidět jeho úsměv.
Přišla jsem o něj kvůli své tvrdohlavosti. Chtěla jsem, aby věděl, že na něho myslím. Přesně v tu chvíli, kdy moje myšlenky nejvíc bolely, se to stalo. Otevřela jsem oči. V tom tichém, temném pokoji se ozval zvuk.
Zvuk, který jsem neslyšela dvanáct let. Nejprve to byla jen taková lehká rána. Zvedla jsem hlavu a podívala se na mahagonovou skříň. Staré hodiny se pohnuly, zčistajasna, bez natažení.
Kyvadlo se rozhoupalo, nejprve pomalu a nejistě, ale pak nabralo svůj starý, pravidelný rytmus. Ručičky se rychle samy přetočily a ukazovaly najednou správný čas.
Náhle se ozval zvonek
Zůstala jsem sedět s pusou dokořán. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza, ale tentokrát nebyla smutná. Jednalo se spíš o slzu úlevy. Ty hodiny se rozběhly v momentě, kdy jsem vnukovi poslala tu nejupřímnější a nejčistší myšlenku lásky.
V tu chvíli jsem věděla, že to není náhoda. Byl to signál. Dívala jsem se na hodiny asi dvě minuty. Kyvadlo se pohybovalo v tichém rytmu, který zaplnil prázdnotu v mém pokoji.
A pak, přesně ve chvíli, kdy jsem si v duchu říkala, jestli je to možné a Jan mě opravdu mohl slyšet, ozval se ostrý, pronikavý zvuk. Zazvonil zvonek.
V takhle pozdní hodinu jsem opravdu nikoho nečekala, zvlášť ne na Štědrý večer. Srdce mi bušilo jako to dřevěné kyvadlo. Přešla jsem k zrcadlu, rychle si uhladila šedé vlasy a třesoucí se rukou sáhla po klice.
Nebyla jsem schopná slova
Na prahu stál vysoký muž. Měl hustý plnovous, ale ty oči jsem poznala okamžitě. Stejné, rozesmáté, modré oči. Stál tam a v ruce držel malou, pomačkanou tašku. Řekl mi to, co jsem už stejně věděla – že je můj vnuk.
Usmíval se, ale nedokázal úplně zakrýt svoji nervozitu. Nebyla jsem schopná slova, jen jsem natáhla ruce. Než stačil říct něco dalšího, už jsem ho tiskla k sobě a vnímala jsem teplo jeho kabátu a vůni Vánoc.
Pošeptala jsem mu, že hodiny, které se zastavily před dvanácti lety, se před chvílí znovu rozběhly. Vnuk se na mě podíval nejprve trochu zmateně, ale pak se usmál. Řekl, že je to určitě dobré znamení.
Prohlásil, že si zrovna dnes v té vánoční atmosféře uvědomil, jak se mu nechce dál čekat na rodinné usmíření. Proto se ke mně vydal autem, aniž by o tom řekl svým rodičům.
Vytáhla jsem ho dovnitř, do tepla a ke stromečku. Sedli jsme si ke stolu, Jan si rozepnul kabát. A já jsem se podívala na skříň. Dědečkovy hodiny s novou silou odměřovaly čas. A ten talíř navíc už nebyl jen marnou tradicí.
Hana N., (63), Teplice
Tak to je az neuveritelny! Fakt jako v pohadce. Ze se zrovna na Vanoce dokaže něco tak zahadnyho stat!
Tak to mě dostalo. Fakt nádherný, jak se hodiny rozběhly zrovna, když vnuk přišel na návštěvu. Ty Vánoce maj vážně kouzelnou moc!
No teda, to je fakt mazec, jak ty hodiny začaly znovu fungovat zrovna v ten správnej okamžik. Takový věci se stávaj jen jednou za život, a to je krása Vánoc!
Krásný příběh plný emocí. Ta symbolika hodin je nádherná. Ukazuje, jak důležité je připojit se zase k rodině a najít klid v náročných časech!