Bylo mi osmačtyřicet a měla jsem pocit, že žiju život, který se mi už dávno přestal líbit. Pracovala jsem jako vedoucí oddělení v menší firmě, kde jsem znala každého.

ěděla jsem, kdo měl s kým pletky a už je nemá, doslechla jsem se, kdo je brzy bude mít a s kým, znala jsem nálady svého šéfa i podřízených, včetně toho, kdo si dává do kávy dvě lžičky cukru a kdo tajně kouří za skladem.

Pátky s vínem a seriálem

Měla jsem byt, který jsem si sama zařídila, a každodenní nudnou rutinu, která mi ale dodávala pocit bezpečí. Pondělky s kávou v termosce, středy s jogurtem u počítače, pátky s vínem a seriálem. Nic špatného.

Ale také nic, co by mě nějak zvlášť těšilo a naplňovalo. Pak ale poněkud překvapivě přišla zajímavá nabídka. Práce v jiném městě, větší odpovědnost, úplně nový tým. Když jsem si přečetla e-mail, srdce mi poskočilo a pak se zase ustrašeně stáhlo.

Měla jsem jít do neznáma, přestěhovat se, začít znovu. A hlavně, měla jsem se rozhodnout sama. Už roky jsem totiž žila bez partnera a sen o vlastním dítěti se mi nikdy nesplnil.

Dneska to zvládneš!

A tak jsem dlouhé hodiny seděla u kuchyňského stolu, dívala se na svůj hrnek s nápisem „Dneska to zvládneš“ a přemýšlela, jestli to opravdu zvládnu. V hlavě mi běžely všechny důvody, proč ne. Co když to nedám, co když se budu cítit sama?

Ale pak jsem si vzpomněla na větu, kterou mi kdysi řekla kamarádka: „Odvaha není absence strachu. Odvaha je jít dál, i když se bojíš.“ A tak jsem šla. Stěhování proběhlo v listopadu.

Bylo sychravo, krabice s mými věcmi smutně mokly na chodníku a já brečela, když jsem se loučila s kolegyněmi, které mi přinesly na rozloučenou domácí štrúdl.

První noc v novém bytě jsem spala na matraci, obklopená krabicemi, a jedla studenou polévku z plastové misky. Ale cítila jsem něco, co se v mém životě už dlouho neobjevilo, vzrušení.

Jako ta postarší paní

Ne z nastalého chaosu, ale z nových možností. V práci jsem se první týdny cítila jako vetřelec. Všichni byli mladší, rychlejší, sebevědomější. Já jsem si připadala jako ta „postarší paní“, která neví, kde se zapíná projektor.

Ale pak jsem si všimla, že za mnou lidé chodí pro radu. Ne kvůli technice, ale kvůli klidu. Kvůli tomu, že jsem uměla říct: „Tohle zvládneme, jen si to rozmyslíme.“

Začala jsem chodit na večerní kurzy italštiny. Ne proto, že bych chtěla jet do Itálie, ale proto, že jsem si chtěla připomenout, jaké to je být začátečník.

Tak tenhle život mě baví

Seděla jsem mezi lidmi, kteří se učili říkat „Buongiorno“ a „Mi chiamo“, a smáli jsme se, když jsme se spletli. Bylo to osvobozující. Objevila jsem kavárnu, kde mi barista jednou řekl: „Vy jste ta paní, co se vždycky usmívá, i když prší.“

A já si uvědomila, že jsem se opravdu začala usmívat. Ne proto, že by všechno bylo dokonalé, ale proto, že jsem si vybrala život, který mě baví. A začala jsem si psát deník, ne každý den, ale sem tam.

Chtěla jsem slyšet známé hlasy

Psala jsem si o tom, jak jsem se bála jít na firemní večírek, protože jsem tam nikoho neznala. O tom, jak jsem si jednou koupila nové šaty jen proto, že se mi líbily, ne proto, že byly praktické. O tom, jak jsem se naučila říkat „ne“ bez výčitek.

Nechci tvrdit, že to bylo bez bolesti. Byly večery, kdy jsem si připadala sama. Kdy jsem si říkala, jestli jsem neudělala chybu. Kdy jsem si pustila starý film jen proto, abych slyšela známé hlasy.

Ale pak přišel den, kdy jsem vedla poradu, která se povedla, a kolega mi řekl: „Díky, že jste tu. Má to s vámi takovou příjemnou atmosféru.“

Třeba objevíte novou kavárnu

A já věděla, že jsem na správném místě. Dnes už vím, že odvaha není jednorázová záležitost. Je to každodenní rozhodnutí. Vstát, jít, mluvit, mlčet, říct si o pomoc. Je to schopnost být sama se sebou a nebát se toho.

Dneska to zvládneš

Je to vědomí, že i když nevíte, co bude, víte, kdo jste. Dnes, když sedím opět u svého hrnku s nápisem „Dneska to zvládneš“, už vím, že to není jen slogan. Je to pravda.

A pokud právě teď čtete tyto řádky a přemýšlíte, jestli zůstat, nebo jít, zkuste si představit, co by se stalo, kdybyste si vybrala odvahu.

Možná to nebude jednoduché. Ale možná také objevíte kavárnu, kde vám řeknou, že se usmíváte, i když prší. A to za to stojí.

Zuzana K., 60 let, Litomyšl